Holocaust II.
(Převzato z internetu)
Radikalizace perzekuce židovského obyvatelstva
Mnoho židovských obyvatel Třetí říše si ani v nejhorších nočních můrách nedokázalo představit, že by snad mohlo přijít něco horšího než to, co je už potkalo. Mnozí se snažili o emigraci, která se stala prakticky nemožnou, ostatní odevzdaně čekali, že jako už se stalo tolikrát v historii, se situace uklidní a oni budou moci v klidu žít. Ale tato očekávání se neměla naplnit.
Křišťálová noc Tato noc nebyla vyvrcholením pouličního násilí, nýbrž se stala počátkem mnohem systematičtějšího postupu v řešení židovské otázky. Jako záminka posloužila smrt Ernsta von Ratha, rady německého velvyslanectví, kterého na Rue de Lilie v Paříži zastřelil Herschel Grynszpan, sedmnáctiletý polský Žid. Tato vražda, většinou německých Židů odsouzená jako nehorázný čin, měla své příčiny v událostech začínajících v březnu 1938. Tehdy polská vláda zbavila státní příslušnosti tisíce Poláků žijících v zahraničí, samozřejmě včetně 50 000 polských Židů žijících v Německu. Snahou bylo zastavit exodus židovských uprchlíků po anšlusu Rakouska.V říjnu 1938 německé úřady shromáždily 17 000 Židů a násilně je vyhnaly přes hranici, do země nikoho mezi Německem a Polskem, neboť Poláci je odmítli přijmout, protože už nebyli polskými státními občany. Mezi těmito Židy byli i rodiče a sestry atentátníka Grynszpana, kteří žil sám ilegálně v Paříži. Po Grynszpanově neúspěšném pokusu kontaktovat německého velvyslance se žádostí o pomoc, vystřelil pětkrát na jeho podřízeného Ernsta von Ratha, který svým zraněním podlehl 9. listopadu přibližně v 16.00 hodin. Shodou okolností byl 9. listopad dnem věnovaným památce obětí nepodařeného Hitlerova mnichovského puče v roce 1923, což ještě víc podpořilo antisemitskou odezvu. Nacistická propaganda tento čin okamžitě odsoudila a nazvala jej vyhlášením války. Tento výrok rozpoutal pogrom plný násilí a teroru nejen v Německu, ale i v Rakousku, připojeném v březnu 1938, a Sudetech, které se staly součástí Říše uzavřením Mnichovské dohody. Dalším z odvetných opatření bylo uvěznění židovských mužů, v počtu 26 000 až 30 000, v koncentračních táborech Buchenwald, Dachau a Sachsenhausen. Sami nacisté tento pogrom eufemisticky nazývali Reichskristallnacht, tj. Křišťálová noc, podle střepů skla z rozbitých výloh židovských obchodů připomínajících křišťál. V celém Německu shořelo více než 400 synagog, vydrancováno bylo přes 7500 podniků a objektů ve vlastnictví Židů. Nejméně 100 Židů bylo zabito a mnohem více jich bylo zraněno. Spontánnost pogromu byla velmi silně podpořena nacistickými fanatiky. Přesto, že se někteří Němci zúčastnili rabování za účelem přilepšit si, mnozí toto drancování odsuzovali. Ale veřejně proti tomuto vandalství neprotestovala ani veřejnost, ani církev, navzdory tomu, že se hlavním cílem ničení staly židovské svatyně. Kristallnacht dramaticky zrychlila opatření proti Židům. Při zasedání v Göringově úřadu Říšského ministerstva letectví dne 12. listopadu 1935 se účastníci usnesli, že na Židy bude uvalena pokuta ve výši jedné miliardy marek jako kompenzace za údajnou nenávist německé říši a jejímu lidu. Nejen, že Židé museli zaplatit tuto pokutu a veřejně se omluvit za škody napáchané nacisty, ale ve vlacích mohli od této chvíle cestovat jen ve zvláštních, vyhrazených, odděleních, nesměli vstupovat na všechna veřejná místa a byl zaveden zákaz vycházení. Hlavním cílem všech opatření bylo úplné odstranění Židů z ekonomiky, maloobchodu a řemesel a konfiskace zbývajících židovských továren. Všechna omezující opatření na konci roku 1939 zašla tak daleko, že Židé byli společensky prakticky mrtví. Nesměli navštěvovat kina, divadla, kavárny, nákupní střediska, nesměli řídit auto, chodit do parků, sedat si na lavičky a dokonce nesměli vlastnit ani psa. Poté, co od 5. října 1938, byly cestovní doklady německých Židů označeny písmenem „J“, nebyla už daleká cesta ke „žluté hvězdě“. Poprvé v historii bylo znamení hanby použito muslimy v 8. století k označení nemuslimských obyvatel. V Evropě došlo k tomuto značení poprvé ve 13. století. Nacisté zavedli toto opatření na návrh Reinharda Heydricha, který vyvolal diskuzi na toto téma po Kristallnacht. Po okupaci Polska nařízení vyžadovala odlišení Židů od ostatních obyvatel. Nejdříve nebylo přesně stanoveno, jak má toto označení vypadat, proto Židé v Polsku nosili bílou pásku s modrou Davidovou hvězdou, ale na základě nařízení z 14. listopadu 1939 byla zavedena „židovsky žlutá“ páska a v prosinci bylo nařízeno nosit žluté pásky připevněné na hrudi a zádech. V září 1941, dva roky poté, co bylo zavedeno označení Židů v Polsku, nařízení stanovilo, že všichni Židé na území Říše jsou povinni nosit žlutou Davidovu hvězdu.
Evakuace židovských dětí Po událostech z listopadu 1938 se britská vláda pod nátlakem zradikalizovaného veřejného mínění rozhodla uvolnit imigrační kvóty navzdory názorům, které zastávala na konferenci v Evianu. Pod záštitou Hnutí za dětské emigranty, podpůrné skupiny Ústředního Britského fondu na pomoc světovému židovstvu, se spojily různé dobrovolné organizace, mnozí jednotlivci, Židé i křesťané, s úmyslem zorganizovat „operaci Dětské transporty“. Ke zvládnutí přílivu uprchlíků byl založen Fond Stanleyho Baldwina, který díky podpoře veřejnosti zachránil do vyhlášení války 3. září 1939 téměř 10 000 dětí. První skupina přijela 3. prosince 1938 a poslední 14. května 1940 ze sirotčince v Amsterdamu. Tyto děti pocházely z Německa a Rakouska. Otázku evakuace dětí z Československa nikdo neřešil ještě na konci roku 1938. Záchrana těchto dětí byla provedena pod záštitou organizace, kterou si Nicholas Winton byl nucen vymyslet. Po vyhrané bitvě s byrokracií, kdy bylo nutné předložit žádost o vízum pro každé dítě, lékařské osvědčení a hlavně doložit existenci pěstouna nebo ručitele včetně složení zálohy padesáti liber, mohl z Československa dne 14. března 1939 odjet první transport 20 dětí. Přesto, že komerční způsob, kterým Nicholas Winton upozorňoval na situaci československých židovských dětí a snažil se pro ně získat ručitele, se mnohým institucím nelíbil, byl úspěšným a mnoha dětem zachránil život. Poslední největší transport se už neuskutečnil, neboť byl plánován na 1. září 1939. Týmová práce nadšených dobrovolníků řízená Nicholasem Wintonem, dosáhla toho, že v období od 14. března do 2. srpna 1939, opustilo Prahu osm transportů a odvezlo 669 ohrožených dětí do Británie. V tomto počtu nejsou zahrnuty děti vybrané Barbikanskou misií ani děti odvezené do Švédska.
Situace židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava
Od podpisu Mnichovské dohody se situace Židů na území našeho státu trvale zhoršovala. Obsazení českých zemí německou armádou a vytvoření Protektorátu Cechy a Morava ale přineslo zásadní změnu v postavení židovského obyvatelstva. Již v akci Gitter, kterou prováděla česká policie a četnictvo, byla zatykači směrnice rozšířena z původně českých komunistů i na marxistickou židovskou emigraci. Přestože mnozí zatčení byli rychle propuštěni, neboť rozsah se německým úřadům zdál příliš velký, mnozí, především němečtí Židé, byli odesláni do koncentračních táborů. Jaro a léto roku 1939 se neslo ve znamení protižidovských akcí a zvlášť dramaticky se vyvíjela situace na Moravě, především v Brně, Olomouci a Uherském Hradišti. Dne 22. července 1939 oznámil pražský deník Der neue Tag, že na rozkaz říšského protektora von Neuratha byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Čechách a na Moravě (Zentralstelle für jüdische Auswanderung in Böhmen und Mähren) a jejím vedením byl pověřen SS-Oberführer dr. Stahlecker a vedoucím byl až do konce války SS-sturmbannführer Hans Giinther. Nařízením říšského protektora byly protektorátní, ale i německé úřady vyzvány, aby veškerou židovskou agendu převedly na tuto ústřednu, pod jejíž působnost původně spadala pouze Praha a okolí, ale od února 1940 již celý protektorát. Nařízením říšského protektora o péči o Židy a židovské organizace z 5. března 1940 byl zřízen Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, který se jako veřejnoprávní fond stal nositelem majetku ústředny. Od října 1941 přebírala ústředna prostřednictvím tohoto fondu do své pravomoci i likvidaci majetku po deportovaných. Ústředna podléhala od roku 1940 Eichmannovu protižidovskému referátu v centrále gestapa, který byl součástí RSHA, a jeho označení bylo IV B 4, územně byla podřízena říšskému protektorovi. Další významnou organizací se stala Židovská náboženská obec v Praze (ŽNO), která se postupně stávala výkonným orgánem ústředny. Do 15. března 1939 žilo na území budoucího protektorátu 118 310 Židů, z nichž 15 000 osob byli rakouští a říšští uprchlíci, 25 000 uprchlíků ze Sudetské župy, v níž zůstávalo ještě 1 543 Židů. Z celkového počtu Židů bylo 14 350 osob Židy pouze podle norimberských zákonů, neboť nebyli věřícími. Tito Židé se sdružovali ve 136 náboženských obcích a velkém množství spolků, nadací či fondů. Tyto byly v letech 1939 a 1940 zrušeny a jejich majetek byl převeden na Vystěhovalecký fond. ŽNO vykonávala práce pro nacistické orgány, jako byla registrace židovského obyvatelstva, která byla podkladem pro emigraci, pracovní nasazení a později pro deportace, evidovala jmění po deportovaných. Dále zajišťovala pomoc pro sociálně potřebné, lékařskou péči a kulturní činnost. Vedla také židovské matriky. V neposlední řadě dohlížela na dodržování a koordinaci perzekučních opatření. Od června 1939 byl postupně zajišťován židovský majetek, bylo zakázáno s ním volně nakládat, bylo vyloučeno cokoliv prodat nebo přikoupit, cenné předměty a cenné papíry byly deponovány. V nařízení říšského protektora o židovském majetku ze dne 21. června 1939 byla poprvé použita rasová kritéria norimberských zákonů. Postupně byly všechny židovské podniky vyvlastněny nebo uzavřeny. Tato etapa skončila 31. března 1941. Jako správce tohoto majetku působil Vystěhovalecký fond, který musel platit příspěvky pro Terezínský tábor. Židé byli vylučováni prakticky ze všech povolání.Po vypuknutí války bylo ústním příkazem gestapa zakázáno Židům vycházet po 20. hodině a díky formě příkazu trvalo několik měsíců plných razií, než se nařízení rozšířilo. Brzy poté přišel zákaz změny trvalého bydliště, následovaný zákazy vstupu do některých ulic.
Nejtvrdším opatřením platným od 19. září 1941 na celém území Říše bylo Policejní nařízení o označování Židů žlutou hvězdou. Občanské průkazy a přídělové lístky byly označovány písmenem „J“. V Protektorátu nikdy nedošlo k zavádění křestních jmen Sára a Izrael jako tomu bylo v Říši. Nebylo možné navštěvovat restaurace, divadla, kina, nakupovat Židé směli jen ve vyhrazených obchodech a v určených hodinách pouze určité zboží. Což v přídělovém hospodářství bylo snadné zařídit, neboť ve volném prodeji se nedalo koupit téměř nic. Život v rámci všech opatření, z nichž uvádím pouze některá, byl prakticky nemožný. Porušení některého nařízení znamenalo smrt nebo deportaci do koncentračního tábora.
Ghettoizace a počátky konečného řešení
Oddělená čtvrť pro Židy nebyla novou koncepcí. Tento způsob segregace se datoval již od starověku. Většina významných islámských měst takovouto čtvrť měla a dříve než se Židé usadili v evropských městech v období raného středověku, požadovali oddělení svých čtvrtí vysokými zdmi. Prvním ghettem se stalo ghetto nuovo v Benátkách v roce 1516, kde byli proti své vůli umístěni italští Židé německého původu. V roce 1541 vzniklo ghetto vecchio pro levantské Židy a v roce 1632 byl prostor rozšířen o ghetto novissimo Židů západních. Židé platili za pobyt nejen běžné daně a celní poplatky, ale ještě i zvláštní roční daň. Pokud nedocházelo ke svévolným změnám podmínek života na území jakéhokoli ghetta, Židé neprotestovali. Ghetto znamenalo bezpečí, dokonce i pohodlí, usnadňovalo dodržování zákonů a náboženských obřadů. Ghetto totiž nejenže zamezovalo nežádoucímu kontaktu křesťanů se Židy, ale Židům poskytovalo ochranu židovskému životu před vlivy světskými. I v Čechách od 13. století směli Židé nadále žít v uzavřených židovských ulicích nebo židovských čtvrtích, později nazývaných ghetta. Tento název se ujal až od 16. století. V těch nejtěžších dobách mohly tato území opouštět pouze privilegované osoby, jakými byli nejbohatší obchodníci, lékaři a i oni jen v mezích privilegií jim udělených. V Evropě západní a střední byla segregace postupně rušena od konce 18. století, v Rakousku přetrvala prakticky až do roku 1848.Novou kapitolu v historii segregace začali psát nacisté, kteří po okupaci Polska začali s etapou soustřeďování Židů, tzv. ghettoizaci. První směrnice k přesídlení Židů byly vydány už 21. září 1939, vedoucí RSHA Heydrich nařídil velitelům Einsatzgruppen soustředit židovské obyvatelstvo do větších měst. Sám nazval toto opatření prvním na cestě ke konečnému cíli. Další směrnice k vysídlení Židů i Poláků v první vlně z připojených území do Generálního Gouvernementu vydal 30. října 1939 Heinrich Himmler. Tato nařízení byla podrobně projednána v listopadu v Krakově a bylo rozhodnuto o tom, že do konce února 1940 bude přesídlen asi 1 milion osob. Vysídlování obyvatelstva z území připojených k Říši probíhalo velmi brutálně. Policie a četnictvo přicházeli do bytů zpravidla před svítáním a vysídlenci museli za několik desítek minut být připraveni k odchodu s nevelkým nebo žádným zavazadlem. Ve sběrných místech, během pochodů a na nádraží byli často biti, lidé umírali v zapečetěných vagónech žízní a mrazem. Závěrečnou etapou těchto akcí byl vznik obytných čtvrtí, které se později proměnily na ghetta. Paradoxně se ghetta po svém uzavření stala pro Židy nejbezpečnějšími místy, neboť všude mimo ně jim hrozilo okamžité zastřelení, v ghettu je ale nečekalo nic jiného než pozvolná smrt hladem. Přestože nacistická ideologie požadovala pouze jeden cíl v boji proti Židům, politika dosažení tohoto cíle se diametrálně lišila v jednotlivých okupovaných zemích. V západní Evropě nikdy nedošlo k vytvoření ghett a perzekuce židovského obyvatelstva probíhala v rámci diskriminačních opatření, rasistického zákonodárství a pozvolné arizace hospodářství. Všechny zásahy proti Židům byly aplikovány postupně s ohledem na názor místního obyvatelstva. Na východě došlo k rychlému a brutálnímu umístění do ghett často za pomoci místních obyvatel a po přepadení Sovětského svazu následovaly hromadné popravy bez rozsudků. Východní oblasti byly určeny ke germanizaci, a proto musely být připraveny pro příchod německých osadníků.
Přehled a charakteristika nevýznamnějších vytvořených ghett
Jak již bylo výše uvedeno, pro mnoho Židů ghetto paradoxně představovalo bezpečí a ochranu před brutalitou místních obyvatel a okamžitým zastřelením, jehož příčinou byla pouhá příslušnost k židovství. Životní podmínky v jakémkoli ghettu lze nazvat pouhým čekáním na smrt. V čele každého ghetta stála židovská rada, jejímž úkolem byl výkon rozkazů a požadavků ze strany německých úřadů, ať už se jednalo o statistické údaje, odevzdání židovského majetku, nábor dělníků na nucené práce nebo shromáždění osob k deportacím. Mnozí představení ghetta se snažili ghetta hospodářsky organizovat tak, aby provozovaná výrobní činnost byla pro Němce důležitá, neboť tím, jak doufali, předejdou deportacím a tím zachrání své obyvatele před smrtí. Tímto způsobem uvažovali např. Rumkowski v Lodži, Gens ve Vilniusu, Barasz v Bialystoku. Jednalo se o muže, kteří se stali naprostými vládci svých ghett. Úmrtnost v ghettech stoupala velmi rychle, hladovění nebylo jen bezprostřední příčinou smrti, ale často přispívalo ke zhoršení jiných nemocí. Muži umírali ve větším množství než ženy a i při prvních popravách v Sovětském svazu byli nejdříve vražděni právě oni. Situace byla opačná v táborech smrti, kde byli k práci vybírání pouze ti, kteří byli schopni těžké práce a těmi byli většinou právě muži. Úmrtnost byla logicky nejvyšší u dětí, které ještě nemohli pracovat a tím si zvýšit svůj denní příděl potravy, a u lidí starých a nemocných. Aby Němci vyloučili případné vzpoury, systematicky lhali ve všech fázích vyhlazovacího procesu. Neustále tvrdili, že deportace míří do průmyslových oblastí, kde všichni dostanou práci. Otázkou zůstávalo, jakou práci, když pro některé transporty byly primárně vyžadovány děti nebo lidé staří, práce neschopní. Přesto se lidé v ghettech zdráhali uvěřit, že existují vyhlazovací tábory. Ve chvíli, kdy už nebylo podle zpráv z Belzec nebo Chelmna možné nevěřit, reakce představených ghett byly různé. Adam Czerniaków ve Varšavě spáchal sebevraždu, ale jiní, jako Jacob Gens ve Vilniusu, věřili, že zemřou jen někteří. Gens prohlásil:
„Když mě požádají o tisíc Židů, předám jim je. Neboť pokud nedám Němcům lidi sám od sebe, přijdou a vezmou si je násilím. A pak odvedou ne tisíc, ale mnoho tisíc. Když jim předám stovky, zachráním tisíc. Když jim předám tisíc, zachráním deset tisíc.“ Vzhledem k velkému množství vytvořených ghett, není v rozsahu této práce možné zabývat se charakteristikou všech. Přiblíženy budou ghetta nevýznamnější a mnohdy i nejznámější.
Ghetto ve Varšavě bylo vytvořeno v říjnu 1940 a do čela židovské rady byl dosazen Adam Czerniaków. Ghetto se nacházelo na severu města na území bývalé židovské čtvrti a v listopadu téhož roku bylo odděleno od zbytku města zdí. Přeplněnost ghetta, špatné hygienické podmínky a nedostatek jídla vedly k vysoké úmrtnosti. Potravinové příděly činily 8% přídělu německého a 25% polského obyvatelstva. Deportace do vyhlazovacích táborů začaly 22. července 1942, následující den Czerniaków spáchal sebevraždu, neboť odmítal denně nacistům shromáždit sedm tisíc Židů k deportaci, o níž věděl, že konečnou zastávkou je smrt. V období od založení ghetta do počátku deportaci čítala populace ghetta v průměru přes čtyři sta tisíc osob. Na konci roku 1942 zbylo v ghettu asi 60 tisíc osob. Po počátku deportaci vytvořilo několik odbojových skupin ilegální organizaci, která se snažila informovat zbývající obyvatele ghetta o osudu deportovaných ve vyhlazovacích táborech. A když v dubnu 1943 zahájily nacistické jednotky likvidaci ghetta, narazily na nečekaný odpor. Ghetto muselo být dům od domu vypalováno a likvidováno, neboť se odbojáři a Židé ukrývali v podzemních bunkrech. Teprve 16. května 1943 hlásil velitel likvidace ghetta Jürgen Strop operaci za skončenou. Ale dokonce v době varšavského povstání v roce 1944 byli v bunkrech nacházeni ukrytí Židé. Lodžské ghetto bylo vytvořeno v severovýchodní části města v roce v únoru 1940. V ghettu bylo umístěno sto šedesát tisíc Židů, kteří se stali pracovní silou pro továrny vyrábějící například uniformy pro německé vojáky. Lodž byla už před válkou průmyslovým centrem Polska a v době ghettoizace se zde nacházelo 117 továren s válečnou výrobou.
V čele židovské rády stál Mordechai Chaim Rumkowski, který se stal naprostým vládcem ghetta, v něm nechal tisknout bankovky a známky se svou podobiznou. Přežití spojoval s politikou produktivnosti a snažil se udělat vše proto, aby ghetto změnil v továrnu a tím zachránit, co nejvíc životů. Hlavní vlna deportací probíhala v období od září 1942 do května 1944. V srpnu 1944 nacisté deportovali zbylé Židy do Březinky, sám Rumkowski nastoupil do jednoho z posledních vlaku do Osvětimi-Březinky. Zvláštní postavení mezi ghetty vytvořenými nacisty náleží ghettu v Terezíně. O jeho zřízení bylo rozhodnuto v říjnu 1941 na poradě k řešení židovské otázky v Protektorátu za účasti R. Heydricha, K. H. Franka a A. Eichmanna. Vznik ghetta byl součástí plánu, který počítal s izolací Židů od ostatních obyvatel a jejich postupným přemístěním na Východ. Terezín tedy sehrál roli sběrného a průchozího místa, z nějž byli Židé deportováni především do táborů smrti v Polsku. Po konferenci ve Wannsee byl Terezín vyhlášen „ghettem pro staré“. Osoby starší 65 let, osoby prominentní, váleční veteráni měli v Terezíně zůstat trvale a skrýt svou přítomností skutečnou roli ghetta v konečném řešení. Z tohoto důvodu začaly přijíždět transporty z Říše a ze zemí s německou okupační správou, z Nizozemí, Dánska, Rakouska. Tito Židé věřili, že zde v klidu stráví své stáří, neboť Terezín jim byl prezentován jako lázeňské město. Svou úlohu Terezín jako „město, které vůdce daroval Židům“ splnil v červnu 1944 při návštěvě delegace vedené zástupcem Mezinárodního výboru Červeného kříže. Historie terezínského ghetta se začala psát v listopadu 1941, kdy přijel první transport mužů z Prahy, tzv. Aufbaukommando. V roce 1942 bylo vysídleno poslední nežidovské obyvatelstvo a koncem roku bylo v ghettu vězněno 56 717 osob. První transport z Terezína na Východ odjel 9. ledna 1942, nesl označení O a místem určení byla Riga. Do Terezína bylo od 24. listopadu 1941 do 20. dubna 1945 deportováno 139 667 osob, v tomto počtu není zahrnuto 1260 dětí z Bialystoku, které nebyly zaevidovány a pobývaly v Terezíně od 24. srpna 1943 do 5. října 1943. Poté byly odvezeny na smrt do Osvětimi. Po 20. dubnu 1945 přijelo v evakuačních transportech do Terezína 15 397 osob, v Terezíně se narodilo 207 dětí a do 20. dubna 1945 zemřelo 33 818 lidí, po tomto datu zde zemřelo dalších 1 566 osob. Celkem bylo z Terezína na Východ deportováno 86 934 osob, z nichž přežilo pouhých 3 586 osob. Do Švýcarska a Švédska odjelo před osvobozením 1 623 osob a do 9. května 1945 uteklo 701 osob. Dne 9. května se v Terezíně nacházelo 16 832 původních vězňů, z nichž 8 565 přijelo po 28. říjnu 1944.
Einsatzgruppen
Útvary určené k plnění zvláštních úkolů, Eisatzgruppen a Einsatzkommandos, potupovaly již v letech 1938 a 1939 za německou armádou při okupaci Rakouska, Československa a Polska. Jejich úkolem bylo zajištění obsazených území před následným zřízením civilní správy, zabavení zbraní, shromažďování podezřelých dokumentů, sledování a věznění osob považovaných za politicky nespolehlivé a systematické vyvražďování politické, pedagogické, církevní a intelektuální elity okupovaných území. Činnost těchto jednotek je spojována především s okupací Sovětského svazu. Skupiny zvláštního nasazení následovaly hned za wehrmachtem. Einsatzgruppe A, pod vedením brigadeführera SS F. W. Stahleckera připojená k armádní skupině Sever, operovala v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Einsatzgruppe B, vedená brigadefuhrerem SS Arthurem Nebem postupující za armádní skupinou Střed, měla na starost operace v Bělorusku. Einsatzgruppe C, které velel brigadeführer SS dr. Otto Rasch přiřazená k armádní skupině Jih, byla pověřena vyčištěním severní a střední Ukrajiny. Konečně Einsatzgruppe D, vedená standartenführerem SS Otto Ohlendorfem postupující za 11. armádou, operovala v oblasti Besarábie, jižní Ukrajiny, Krymu a Kavkazu. Einsatzgruppen při obsazování Sovětského svazu rozpoutaly genocidní válku proti všem evropským Židům, která si vyžádala i životy 20 milionů sovětských občanů včetně 3 milionů vojáků Rudé armády, kteří v německém zajetí zemřeli hlady. Čtyři jednotky Einsatzgruppen zavraždily v prvních osmnácti měsících ruského tažení s pomocí wehrmachtu a nacistických policejních jednotek více než jeden milion židovských mužů, žen a dětí. Na Ukrajině, v Litvě a Lotyšsku našly jednotky podporu a pomoc při výkonu svého hrůzného rozkazu. Bývalí členové lotyšských nacionalistických organizací obnovili svou činnost okamžitě po ústupu Rudé armády a ochotně nabídli svou pomoc při vyvražďování Židů. Gestapo a SD je používaly vyhledávání, zatýkání, nájezdům a masovým popravám. Desítky tisíc Židů a komunistů byly na podzim 1941 zavražděny v Rize, Daugavpilsu a Liepaji a na mnoha dalších místech. V letech 1941 až 1944 bylo vytvořeno více než čtyřicet lotyšských policejních praporů, jejichž velkost se pohybovala od dvou set do šesti set mužů. Některé z těchto praporů získaly svou reputaci za podporu Einsatzgruppen při vyhlazování Židů.
Litevští nacionalisté prováděli židovské pogromy ještě před příchodem Němců. K těmto nacionalistům se v jejich úsilí brzy připojily jednotky Einsatzgruppen a společně se jim podařilo vyvraždit většinu litevských Židů. Do konce roku 1941 přežívalo v Litvě pouhých 40 tisíc Židů z původního čtvrt milionu. Popravy zpočátku probíhaly podle „vojenských zvyklostí". To znamená, že k popravě jedné osoby jsou určeni tři muži střílející současně. Tento poněkud neekonomický způsob měl dlouhou tradici vyplývající ze snížení psychologické zátěže. Dochází k rozdělení pocitu osobní odpovědnosti za zabití, neboť je prakticky nezjistitelné, kdo vystřelil kulku, která způsobila smrt. Podle názoru Herberta C. Kolmana mají morální zábrany tendenci ustupovat, pokud dojde ke splnění tří podmínek. Násilí musí být schváleno autoritou, tj. oficiálními nařízeními vydanými těmi, kteří jsou k tomu zmocněni zákonem. Jednání se stane rutinním, tj. role jsou přesně specifikovány a průběh akce má svá neměnná pravidla. A poslední podmínkou je dehumanizace obětí provedená ideologickými definicemi a indoktrinacemi. Přes snahu vykonávat popravy „vojenskými“ způsoby, od nichž se brzy upustilo, bylo velmi těžké přehlížet souvislost mezi střelbou a smrtí. Primitivnost metod se stala nebezpečnou pro morálku vykonavatelů. A stalo se nevyhnutelným najít novou techniku zabíjení oddělující opticky oběti od pachatelů. Cesta k nejdříve mobilním a brzy poté i stabilním plynovým komorám byla otevřena. Místa jako Pevnost IX a Ponary v Litvě, Katyň a Malý Trostinec v Bělorusku, bezejmenné kouty Umanu a Žitomiru na Ukrajině a mnoho dalších, se staly dějišti vražedných hrůz. Jedno místo je však mnohem známější, je jím Babij Jar, rokle u Kyjeva, kde v září 1941 bylo zastřeleno 33 771 lidí během dvou dnů. Popravy zde pokračovaly po celý rok každé úterý a pátek, dokud zde německá správa nezřídila koncentrační tábor. Babij Jar je největším izolovaným masovým hrobem, který jednotky Einsatzgruppen vytvořily.
_______________________
15. březen 1939: Vznikem Protektorátu bylo zahájeno pronásledování Židů
(Převzato z internetu, část)
V době zřízení Protektorátu Čechy a Morava mělo podle oficiální statistiky na jeho území žít 118 310 Židů, z nichž se 103 960 hlásilo k židovskému vyznání. Zbytek byl jiného náboženství nebo bez vyznání. Na protektorátním území mohli nacisté použít metody pronásledování a separace židovského obyvatelstva, vyzkoušené již dříve v Německu, případně v připojeném Rakousku. Svůj vliv na protižidovskou politiku chtěla prokázat i protektorátní vláda, která měla především zájem na převedení židovského majetku do českých rukou. Tím se kromě jiného chtěla bránit obávané germanizaci. Omezení práv a svobod židovských obyvatel tak na sebe po vzniku Protektorátu nenechalo dlouho čekat. Antisemitismus druhé republiky po okupaci okamžitě přerostl v praktickou protižidovskou politiku. V počátcích okupace se snažily radikálně pravicové organizace - např. fašistická Vlajka - těžit z nastalé situace a domnívaly se, že bude dán volný průchod protižidovskému násilí. Množily se útoky na židovské objekty (synagogy) i proti jednotlivým Židům. Na jaře 1939 např. fašisté zapálili synagogu v Jihlavě, poškodili synagogu v Dobříši a provedli protižidovský pogrom v Příbrami. Silné protižidovské výtržnosti byly hlášeny v srpnu 1939 v Brně, kde byla řada Židů surově napadena a zbita. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že české bezpečnostní složky většinou proti antisemitským výtržníkům zasahovaly a že akce českých fašistů nezískaly masovou podporu.
Proud protižidovských opatření se v Čechách a na Moravě valil nepřetržitě od prvních dnů německé okupace. V protižidovské aktivitě si tehdy nezadala ani protektorátní vláda. Na své první schůzi - už 17. března 1939 - zakázala výkon lékařské praxe lékařům „neárijského“ původu ve všech veřejných a zdravotních orgánech a zařízeních sociálního pojištění, vzala na vědomí opatření advokátní komory v Praze o zastavení praxe „neárijských“ advokátů a uložila ministrovi spravedlnosti předložit návrh na generální úpravu v této věci. Zmocnila ministra obchodu, aby projednal s průmyslovými organizacemi a podniky odstranění „neárijců“ ze všech vedoucích míst, a souhlasila, aby obchodnický spolek Merkur vydal nálepky k vnějšímu označení árijských obchodů. V příští schůzi přijala nařízení umožňující dosazovat důvěrníky a vnucené správce do židovských podniků Židé měli být odstraněni ze všech vedoucích míst v průmyslových podnicích a dalších organizacích.
Bylo schváleno vydání zvláštních nálepek k označení „árijských“ obchodů. Další opatření protektorátní vlády směřovala k zamezení volného nakládání s židovským majetkem a k jeho přebírání do české správy. To ale nebylo říšským protektorem Konstantinem von Neurathem schváleno, neboť okupační úřady a německé průmyslové kruhy nebyly ochotné připustit arizaci židovského majetku do českých rukou.
Namísto toho vydal 21. června 1939 říšský protektor vlastní nařízení o židovském majetku, v němž byla na území Protektorátu pro definici židovství poprvé uplatněna rasová kritéria norimberských zákonů. Říšský protektor tím převzal iniciativu v protižidovské legislativě do svých rukou. Nařízení zakazovalo Židům a židovským podnikům svobodně nakládat s vlastním majetkem, přičemž říšský protektor dosazoval do židovských podniků nucené správce. Velmi široká definice židovského majetku a židovského podniku umožňovala okupačním úřadům prostřednictvím arizace germanizovat velkou část českých podniků. Hlavním motivem vystěhování Židů z Protektorátu bylo ze strany nacistů získávání značných finančních prostředků emigrujících za pomoci tzv. čerpání fondů židovských obcí.
Jak hovořili Hitler a Heydrich o budoucím osudu Čechů
Z širšího textu Heydrichova projevu vyplývá zcela jednoznačně a nikoliv teoreticky úmysl likvidovat český národ. O tom již v létě 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto:
„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“
|
Z projevu Reinharda Tristiana Heydricha 4. února 1942 v „Německém sále“ Pražského hradu
Pánové,
konečné řešení s sebou musí přinést toto:
1. Že tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem Říše a nemůžeme strpět, to ukazuje vývoj německé historie, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však říci o konečném poněmčení tohoto prostoru něco jako: pokusíme se teď jen podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního.
Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé - jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu. Jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy.
U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde jinde v Říši a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.
Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.
To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít.
Originál :
Meine Herren,
die Endlösung wird folgendes mit sich bringen müssen:
1.) dass dieser Raum einmal endgültig deutsch besiedelt werden muss. Dieser Raum ist ein Herzstück des Reiches und wir können nie dulden, - das zeigt die Entwicklung der deutschen Geschichte - dass aus diesem Raum immer wieder die Dolchstösse gegen das Reich kommen. Zur endgültigen Eindeutschung dieses Raumes will ich nicht etwa sagen: Wir wollen nach alter Methode nun versuchen, dieses Tschechengesindel deutsch zu machen, sondern ganz nüchtern: das setzt schon bei den Dingen an, die heute bereits getarnt eingeleitet werden können. Um zu übersehen, was von diesen Menschen in diesem Raum eindeutschbar ist, muss ich eine Bestandsaufnahme machen in rassisch-völkischer Beziehung. D.h. also, ich muss durch die verschiedensten Methoden, mit den verschiedensten Hintertürchen die Gelegenheit haben, diese Gesamtbevölkerung einmal völkisch und rassisch abzutasten. Ob mit dem Röntgenslurmbann, durch Untersuchung einer Schule oder ob ich die Jugend bei der Bildung eines angeblichen Arbeitsdienstes rassisch überhole - ich muss ein Gesamtbild des Volkes haben und dann kann ich sagen, so und so sieht die Bevölkerung aus. Da gibt es folgende Menschen: Die einen sind gutrassing und gutgesinnt, das ist ganz einfach, die können wir eindeutschen. Dann haben wir die anderen, das sind die Gegenpole: schlechtrassig und schlechtgesinnt. Diese Menschen muss ich hinausbringen.
Im Osten ist viel Platz. Dann bleibt in der Mitte nun eine Mitlelschicht, die ich genau durchprüfen muss. Da sind in dieser Schicht schlechtrassig Gutgesinnte und gutrassig Schlechtgesinnte. Bei den schlechtrassig Gutgesinnten - wird man es wahrscheinlich so machen müssen, dass man sie irgendwo im Reich oder irgendwie einsetzt und nun dafür sorgt, dass sie keine Kinder mehr kriegen, weil man sie in diesem Raum nicht weiter entwickeln will. - Aber nicht vor den Kopf stossen! Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen. Dann bleiben übrig die gutrassig Schlechtgesinnten. Das sind die gefährlichsten, denn das ist die gutrassige Führerschicht. Wir müssen hier überlegen, was wir bei diesen machen. Bei einem Teil der gutrassig Schlechtgesinnten wird nur eines übrig bleiben, dass wir versuchen, sie im Reich in einer rein deutschen Umgebumg anzusiedeln, einzudeutschen und gesinnungsmässig zu erziehen oder, wenn das nicht geht, sie endgültig an die Wand zu stellen; denn aussiedeln kann ich sie nicht, weil sie drüben im Osten eine Führerschicht bilden würden, die sich gegen uns richtet.
Das sind die ganz klaren grundsätzlichen Gedanken, die wir uns als Leitlinie nehmen müssen. Und wann das geschieht, das ist eine Frage, die der Führer entscheiden muss. Aber die Planungen und das Rohmaterial zusammenzutragen, das sind Dinge, die wir schon einleiten künnen.
|