Zločiny II. světové války
Když se Hitler dostal v roce 1933 k moci, byl v Německu vytvořen Vrchní soud pro
zachování dědičného zdraví (Erbgesundheitsobergericht). Tehdy také začala
strašlivá degradace lékařství v Německu, ďábelské experimenty na lidech a
vraždy tisíců nevinných osob, jejichž se s takovou ochotou dopouštěli mnozí němečtí lékaři. Někteří možná měli výčitky svědomí rychle se však chopili příležitosti
provádět pokusy na lidech.
Ve střetu Dobra a Zla hráli za druhé světové války nechvalně proslulí nacističtí
lékaři ústřední roli. Byla lékařská věda praktikována na URČITÝCH místech ne za
účelem léčby, nýbrž se záměrem ublížit. Nikoli proto, aby se bojovalo se smrtí,
nýbrž aby jí bylo poslouženo. Před vlastním mučením a vraždami se osobně
podíleli na procesu organizované krutosti, který nazýváme holocaustem. Nejlepší
lékaři byli zasvěceni peklu. Nacističtí doktoři se zasloužili druhým o peklo na
zemi. Eugenika a eutanazie inspirované koncem třicátých a počátkem čtyřicátých
let nacistickou ideologií a uvedené v život jejími apoštoly, neměly tehdy žádné
společenské ani vědecké opodstatnění. Jako jed otrávily beze zbytku všechen
intelektuální život v Německu. Právě lékaři stáli u jejich zrodu. Jak je možné
vysvětlit jejich zradu? Co je přimělo, aby zapomněli na Hippokratovu přísahu či
aby jí v sobě potlačili? Co umlčelo jejich svědomí? Kam se poděl jejich smysl
pro lidskost?
Je ovšem třeba připustit, že medicína nebyla jedinou oblastí, která se upsala
Hitlerovým šíleným plánům. Totéž platí pro justici. A do jisté míry i pro církev
(a dodávám i pro šlechtu). Fakta známe. Stejně tak motivaci těch lidí. Jednoho
dne oznámil Hitlerův a Himlerův ministr zdravotnictví vůdčím osobnostem na poli
medicíny, že na základě tajného rozhodnutí učiněného na nejvyšší úrovni je
nezbytné zbavit se "nepotřebných úst"-duševně chorých, beznadějně nemocných,
dětí i starých lidí, kterým osud přisoudil věčnou smůlu a Bůh jen bázeň a
nekonečné utrpení. A tak namísto toho, aby vykonávali své řemeslo, namísto toho,
aby poskytovali pomoc a útěchu nemocným lidem, tedy těm, kteří je ze všech
nejvíce potřebují, namísto toho, aby pomáhali zmrzačeným a tělesně a duševně
postiženým žít, jíst a doufat v to, že přežijí další den a hodinu, tito lékaři
se stali jejich katy.
V říjnu 1939 několik týdnů po začátku bojů, vydal Hitler první rozkaz, v němž
zazněl výraz Gnadentod, smrt jako výraz milosrdenství. Patnáctého téhož měsíce
byl poprvé použit plyn, aby zabil "pacienty" v polské Poznani. Podobná centra
byla přitom na území vlastního Německa vybudována již o tři roky dříve.
Psychiatři a další příslušníci lékařské profese v nich společně pracovali v
atmosféře charakteristické vyjímečnou kolegiálností a efektivitou. Během
následujících necelých dvou let zmizelo v plynových komorách 70 tisíc nemocných
lidí. Podobně jako fanatičtí teoretici nacismu vykonávali lékaři svou práci bez
nejmenších výčitek svědomí. Byli přesvědčeni, že pomáhají Hitlerovi realizovat
jeho ambiciózní rasové projekty, že přispívají k záchraně lidstva.
A tak lékaři, kteří mučili, trýznili a zabíjeli muže a ženy v koncentračních
táborech z důvodů spjatých s "medicínou" neměli o svém konání sebemenší pochyby. Pokusní králíci v lidské podobě, vězni, ať již mladí či nepříliš mladí, byli
v laboratořích vedených lékaři z nejlepších německých rodin a nejprestižnějších
univerzit v zemi podrobováni nepředstavitelnému utrpení a nekonečné agónii. V
Ravensbrüku, Dachau, Buchenwaldu a Osvětimi prováděli němečtí vědci na svých
obětech operace bez anestetik s cílem nalézt v případě řady obskurních nemocí
náležitý léčebný postup. Výzkumné týmy nechávaly vězně umírat hladem, zimou a
žízní, topili je, amputovali jim údy, přihlíželi jejich smrti udušením, pitvali
dosud živá těla, aby mohli studovat chování "pacientů" a zkoumat jejich tělesnou
odolnost. Během prvního soudu s nacistickými doktory, konaného v Norimberku v
roce 1946, bylo třiadvacet z nich obviněno, že iniciovali, řídili a organizovali
zločinné aktivity namířené proto vězňům. Pod jejich vedením se nemalé množství
respektovaných lékařů nijak neprotivilo rozkazům. Jak to, že se z nich stali
vrazi?
V "konečném řešení" hrály dokonale úlohy nacistická medicína a věda. Byly
nedílnou součástí systému koncentračních táborů a za monstrózní zločiny spáchané v okupované Evropě z nenávisti k Židům a jiných takzvaně méněcenným rasám a skupinám obyvatel nesly stejný díl viny jako nejrůznější součásti Hitlerových ozbrojených sil a policejních složek. Po porážce Německa se však tito zločinní doktoři až na řídké vyjímky vrátili klidně domů, aby pokračovali v běžném výkonu lékařské praxe a vedli normální život. Nikdo je doma neobtěžoval, nic jim
nehrozilo. Pouze u příležitosti soudu s Adolfem Eichmannem, probíhající v
Jeruzalémě, si německá justice náhle vzpoměla na jejich zločiny. Policie nalezla
jejich jména v telefonních seznamech.
Avšak žádný z nacistických doktorů nejednal pod nátlakem shora-ani ti, kdo
řídili noční rozdělování nově příchozích vězňů do jednotlivých "kategorií", ani
ti, kdo zabíjeli vězně v laboratořích. Mohli to odmítnout, mohli říci ne. Až do
konce války pokládali sami sebe za služebníky veřejnosti, loajální politice a
vědě tehdejšího Německa. Jinými slovy, byli vlastenci, své zemi oddanými
vědátory. Bez mrknutí oka ze sebe učinili dobrodince společnosti. Mučedníky.
Je proto nutné dospět k závěru, že jelikož existuje humánní věda, existovala
také věda nehumánní? Rasistické teorie pojednávajících o rasách rozhodně nelze
zařadit do kategorie exaktních věd. Jejich neomalenost a primitivismus si
nezasluhují nic jiného než opovržení. Byli zde ale vynikající fyzici vzdělaní
chemici a skvělí lékaři-a všichni se projevili jako rasisté. Jak mohli být
hledači pravdy a štěstí usilujícími povznést lidstvo a zároveň nenávidět druhé
jen proto, že náleželi k jiné komunitě? Mnozí důstojníci speciálních oddílů
označovaných jako Einsatzgruppen-což byla komanda smrti působících ve východní Evropě-byli absolventy nejlepších německých univerzit. Někteří z nich obdrželi doktorát z literatury, jiní z filosofie, teologie či dějin. Strávili mnoho let
studiem, měli možnost poučit se ze zkušeností minulých generací, nezabránilo jim
to však v tom, aby se podíleli na vraždách dětí z Babího Jaru, Minsku, Ponar.
Žádný jiný národ nesnese srovnání co do pečlivě organizovaných, důkladně
promyšlených a státem vysoce ceněných krutostí jako tomu bylo v Německu v letech 1933 až 1945. Podle oficiálních hlášení bylo jen v letech 1934 až 1939 v zemi
uskutečněno nejméně 350 tisíc sterilizací. Ty pak ustaly, poněvadž soudci a
lékaři měli v souvislosti s válečnými událostmi plné ruce práce a protože
sterilizaci nahradily vraždy. Vedle stovek tisíc duševně nemocných pacientů,
kteří byli rychle usmrceni, bylo v německých a francouzských ústavech
registrováno přibližně 80 tisíc osob, jež zemřely hlady poté, co byly zastaveny
nejrůznější programy "eutanazie". Miliony Židů, Romů, Slovanů vystavených
otrocké práci, homosexuálů, ruských a polských válečných zajatců byly zabity pod
dohledem lékařů, kteří prováděli selekci osob schopných pracovat. Ty musely být
hned na začátku odděleny od těch, které byly určeny k vědeckým "experimentům" či
k okamžité popravě.
zachování dědičného zdraví (Erbgesundheitsobergericht). Tehdy také začala
strašlivá degradace lékařství v Německu, ďábelské experimenty na lidech a
vraždy tisíců nevinných osob, jejichž se s takovou ochotou dopouštěli mnozí němečtí lékaři. Někteří možná měli výčitky svědomí rychle se však chopili příležitosti
provádět pokusy na lidech.
Ve střetu Dobra a Zla hráli za druhé světové války nechvalně proslulí nacističtí
lékaři ústřední roli. Byla lékařská věda praktikována na URČITÝCH místech ne za
účelem léčby, nýbrž se záměrem ublížit. Nikoli proto, aby se bojovalo se smrtí,
nýbrž aby jí bylo poslouženo. Před vlastním mučením a vraždami se osobně
podíleli na procesu organizované krutosti, který nazýváme holocaustem. Nejlepší
lékaři byli zasvěceni peklu. Nacističtí doktoři se zasloužili druhým o peklo na
zemi. Eugenika a eutanazie inspirované koncem třicátých a počátkem čtyřicátých
let nacistickou ideologií a uvedené v život jejími apoštoly, neměly tehdy žádné
společenské ani vědecké opodstatnění. Jako jed otrávily beze zbytku všechen
intelektuální život v Německu. Právě lékaři stáli u jejich zrodu. Jak je možné
vysvětlit jejich zradu? Co je přimělo, aby zapomněli na Hippokratovu přísahu či
aby jí v sobě potlačili? Co umlčelo jejich svědomí? Kam se poděl jejich smysl
pro lidskost?
Je ovšem třeba připustit, že medicína nebyla jedinou oblastí, která se upsala
Hitlerovým šíleným plánům. Totéž platí pro justici. A do jisté míry i pro církev
(a dodávám i pro šlechtu). Fakta známe. Stejně tak motivaci těch lidí. Jednoho
dne oznámil Hitlerův a Himlerův ministr zdravotnictví vůdčím osobnostem na poli
medicíny, že na základě tajného rozhodnutí učiněného na nejvyšší úrovni je
nezbytné zbavit se "nepotřebných úst"-duševně chorých, beznadějně nemocných,
dětí i starých lidí, kterým osud přisoudil věčnou smůlu a Bůh jen bázeň a
nekonečné utrpení. A tak namísto toho, aby vykonávali své řemeslo, namísto toho,
aby poskytovali pomoc a útěchu nemocným lidem, tedy těm, kteří je ze všech
nejvíce potřebují, namísto toho, aby pomáhali zmrzačeným a tělesně a duševně
postiženým žít, jíst a doufat v to, že přežijí další den a hodinu, tito lékaři
se stali jejich katy.
V říjnu 1939 několik týdnů po začátku bojů, vydal Hitler první rozkaz, v němž
zazněl výraz Gnadentod, smrt jako výraz milosrdenství. Patnáctého téhož měsíce
byl poprvé použit plyn, aby zabil "pacienty" v polské Poznani. Podobná centra
byla přitom na území vlastního Německa vybudována již o tři roky dříve.
Psychiatři a další příslušníci lékařské profese v nich společně pracovali v
atmosféře charakteristické vyjímečnou kolegiálností a efektivitou. Během
následujících necelých dvou let zmizelo v plynových komorách 70 tisíc nemocných
lidí. Podobně jako fanatičtí teoretici nacismu vykonávali lékaři svou práci bez
nejmenších výčitek svědomí. Byli přesvědčeni, že pomáhají Hitlerovi realizovat
jeho ambiciózní rasové projekty, že přispívají k záchraně lidstva.
A tak lékaři, kteří mučili, trýznili a zabíjeli muže a ženy v koncentračních
táborech z důvodů spjatých s "medicínou" neměli o svém konání sebemenší pochyby. Pokusní králíci v lidské podobě, vězni, ať již mladí či nepříliš mladí, byli
v laboratořích vedených lékaři z nejlepších německých rodin a nejprestižnějších
univerzit v zemi podrobováni nepředstavitelnému utrpení a nekonečné agónii. V
Ravensbrüku, Dachau, Buchenwaldu a Osvětimi prováděli němečtí vědci na svých
obětech operace bez anestetik s cílem nalézt v případě řady obskurních nemocí
náležitý léčebný postup. Výzkumné týmy nechávaly vězně umírat hladem, zimou a
žízní, topili je, amputovali jim údy, přihlíželi jejich smrti udušením, pitvali
dosud živá těla, aby mohli studovat chování "pacientů" a zkoumat jejich tělesnou
odolnost. Během prvního soudu s nacistickými doktory, konaného v Norimberku v
roce 1946, bylo třiadvacet z nich obviněno, že iniciovali, řídili a organizovali
zločinné aktivity namířené proto vězňům. Pod jejich vedením se nemalé množství
respektovaných lékařů nijak neprotivilo rozkazům. Jak to, že se z nich stali
vrazi?
V "konečném řešení" hrály dokonale úlohy nacistická medicína a věda. Byly
nedílnou součástí systému koncentračních táborů a za monstrózní zločiny spáchané v okupované Evropě z nenávisti k Židům a jiných takzvaně méněcenným rasám a skupinám obyvatel nesly stejný díl viny jako nejrůznější součásti Hitlerových ozbrojených sil a policejních složek. Po porážce Německa se však tito zločinní doktoři až na řídké vyjímky vrátili klidně domů, aby pokračovali v běžném výkonu lékařské praxe a vedli normální život. Nikdo je doma neobtěžoval, nic jim
nehrozilo. Pouze u příležitosti soudu s Adolfem Eichmannem, probíhající v
Jeruzalémě, si německá justice náhle vzpoměla na jejich zločiny. Policie nalezla
jejich jména v telefonních seznamech.
Avšak žádný z nacistických doktorů nejednal pod nátlakem shora-ani ti, kdo
řídili noční rozdělování nově příchozích vězňů do jednotlivých "kategorií", ani
ti, kdo zabíjeli vězně v laboratořích. Mohli to odmítnout, mohli říci ne. Až do
konce války pokládali sami sebe za služebníky veřejnosti, loajální politice a
vědě tehdejšího Německa. Jinými slovy, byli vlastenci, své zemi oddanými
vědátory. Bez mrknutí oka ze sebe učinili dobrodince společnosti. Mučedníky.
Je proto nutné dospět k závěru, že jelikož existuje humánní věda, existovala
také věda nehumánní? Rasistické teorie pojednávajících o rasách rozhodně nelze
zařadit do kategorie exaktních věd. Jejich neomalenost a primitivismus si
nezasluhují nic jiného než opovržení. Byli zde ale vynikající fyzici vzdělaní
chemici a skvělí lékaři-a všichni se projevili jako rasisté. Jak mohli být
hledači pravdy a štěstí usilujícími povznést lidstvo a zároveň nenávidět druhé
jen proto, že náleželi k jiné komunitě? Mnozí důstojníci speciálních oddílů
označovaných jako Einsatzgruppen-což byla komanda smrti působících ve východní Evropě-byli absolventy nejlepších německých univerzit. Někteří z nich obdrželi doktorát z literatury, jiní z filosofie, teologie či dějin. Strávili mnoho let
studiem, měli možnost poučit se ze zkušeností minulých generací, nezabránilo jim
to však v tom, aby se podíleli na vraždách dětí z Babího Jaru, Minsku, Ponar.
Žádný jiný národ nesnese srovnání co do pečlivě organizovaných, důkladně
promyšlených a státem vysoce ceněných krutostí jako tomu bylo v Německu v letech 1933 až 1945. Podle oficiálních hlášení bylo jen v letech 1934 až 1939 v zemi
uskutečněno nejméně 350 tisíc sterilizací. Ty pak ustaly, poněvadž soudci a
lékaři měli v souvislosti s válečnými událostmi plné ruce práce a protože
sterilizaci nahradily vraždy. Vedle stovek tisíc duševně nemocných pacientů,
kteří byli rychle usmrceni, bylo v německých a francouzských ústavech
registrováno přibližně 80 tisíc osob, jež zemřely hlady poté, co byly zastaveny
nejrůznější programy "eutanazie". Miliony Židů, Romů, Slovanů vystavených
otrocké práci, homosexuálů, ruských a polských válečných zajatců byly zabity pod
dohledem lékařů, kteří prováděli selekci osob schopných pracovat. Ty musely být
hned na začátku odděleny od těch, které byly určeny k vědeckým "experimentům" či
k okamžité popravě.
MEZI NEJSTRAŠLIVĚJŠÍ, sadistické a po všech stránkách nelidské experimenty patřily ty, při nichž šlo o regeneraci kostí svalů a nervů a transplantaci kostí. Z těl vězňů byly vyňaty části velkých kostí, nohy odříznuty v kyčlích, paže odděleny včetně lopatek. Svaly a nervy vypreparovali nacističtí lékaři ze zdravých táborových vězňů, aby se je pokusili transplantovat do těl jiných nebožáků. Tyto pokusy obvykle končily smrtí. Avšak těm, kdo je přežily, přinesly zmrzačení a trvalou invaliditu……
Ti, kdo byli pokusům podrobeni / s yperitem/ , museli zůstat stát s roztaženými pažemi. Po přibližně deseti hodinách, možná to bylo o něco déle, se jim na celém těle začaly objevovat puchýře. Povrch těla měli popálený všude, kde přišel do styku s výpary pokusné kapaliny. Někteří navíc oslepli. Bolest byla tak strašlivá, že člověk dokázal jen stěží vydržet v blízkosti obětí…….Tohoto mrtvého ale poslali na „pitvu“ do Ahnenerbe /Společnost pro výzkum a vzdělávání v oblasti dědictví předků, výzkumná stanice SS/. Jeho střeva, plíce a další orgány plyn úplně rozežral. Pak zemřelo během následujících několika dní dalších sedm lidí. Pokusy trvaly přibližně dva měsíce, dokud nebyli vězni schopni transportu. Poté byli posláni do jiného tábora. Následujícího dne, to znamená sedmého dne po experimentu, zemřelo dalších sedm pokusných osob.…
Nejtemnější zlo dvacátého století, plného násilí, mělo za následek masové
porušování základních lidských práv a důstojného života. Odhaleno bylo až po
druhé světové válce díky porážce nacistického Německa a vítězství Spojených
států, SSSR, Británie a Francie, dosaženého 8.května 1945. Základní lidská práva
byla v dějinách porušována v rámci mnoha civilizací-ať již civilizovaných či ne.
Německo ale představovalo moderní, civilizovanou společnost, která napochodovala rovnou do žumpy zla charakterizované masovou genocidou evropských Židů, sponzorovanou a plánovanou státem. V koncentračních a vyhlazovacích táborech bylo zlikvidováno šest milionů Židů přičemž tábory zhltly i pět milionů osob nežidovského původu. Jedná se o událost, která nemá v historii lidstva obdoby.
Zlo bylo postaveno na lavici obžalovaných během norimberských procesů s
válečnými zločinci a tehdy byly také obnaženy bezedné hlubiny, do nichž může
lidstvo zabřednout.
Adolf Hitler nebyl zločincem propadlým šílenství. Byl to duševně zcela zdravý
zločinec. Součástí lidstva je i šest milionů Židů a miliony osob nežidovské
národnosti patřících k jedenácti milionům obětí holocaustu. Člověk nedokáže
pořádně pochopit, co toto číslo znamená, dokud nespatří třeba kopii rozkazů z
vyhlazovacího tábora Treblinky v Polsku, na jejichž základě zde bylo každý den
zavražděno čtrnáct tisíc Židů.
"Každý tajemník, každý telegrafní operátor, jehož rukama prošly rozkazy k
deportaci o tom věděl. Každý, kdo byl zaměstnán na některém z tisíců úřednických
míst v rámci programu "konečného řešení", o tom věděl. Každý průvodčí, každý
dělník, jehož prací bylo nakládat muže a ženy do vagonů, o tom věděl, každý, kdo
byl zaměstnán, přesně věděl co je zapotřebí učinit, aby Říše náležitě
fungovala." (Ze hry "Vyšetřování v Osvětimi"-uvedeno v Berlíně po skončení
vojenského tribunálu.)
Lhostejnost vůči zlu jsou nedílnou součástí naší přítomnosti. Terorismus je na
postupu. "Ti kdo si nedokážou připomenout minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby
si ji zopakovali." Minulost se stala přítomností, neboť lidstvo zvolilo právě
druhou možnost, totiž nepřipomínat si dřívější události. Všechny národy musí být
schopny poučit se z lekcí minulosti, budovat humánnější svět plný svobody, míru
a spravedlnosti. A bez svobody jsou mír a spravedlnost nemyslitelné.
Nebyla jsem ani svědkem, ani obětí, byla jsem zato soudní zapisovatelkou
zaznamenávající všechna slova, která v Norimberku vyšla z úst svědků a obětí.
Myslela jsem na to hned ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela folkové trio Peter,
Paul and Mary zpívat píseň Boba Dylana „Blowin´ in the Wind“: „Jak dlouho může
člověk odvracet hlavu a dělat, že nic nevidí?“
Odpověď na tuto otázku dal slavný německý pastor tzv. vyznavačské církve
(Bekennende Kirche) Martin Niemöller. Řekl:
V Německu si nejdříve přišli pro komunisty a já se neozval, protože jsem
komunista nebyl. Pak si přišli pro Židy a já se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak si přišli pro odboráře a já se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak si
přišli pro katolíky a já se neozval, protože jsem protestant. Pak si přišli pro
mě a to už nezbyl nikdo, kdo by se mohl ozvat.
Dvacátého dubna 1945 napsal generál Dwight D.Eisenhower, nejvyšší velitel
spojeneckých sil v Evropě, v dopise náčelníkovi generálního štábu generálu Geogi
C. Marshallovi následující věty, v nichž popsal svou první návštěvu v pracovním
táboře Ohrdruf využívajícím otrockou práci, jednom z táborů, který osvobodila
americká armáda:
Věci, které jsem zde spatřil, se vymykají všem představám… Jednoznačné důkazy a
výpovědi svědků o strádáních, krutostech a bestialitě byly tak výmluvné, že se
mi z toho dělalo špatně od žaludku.
Do jedné místnosti, v níž ležely na jedné hromadě dvě či tři desítky nahých
mužů, kteří zemřeli hladem, George Patton raději ani nevstoupil. Prohlásil, že
kdyby tak učinil, pozvracel by se.
Navštívil jsem tábor úmyslně, abych mohl podat očité svědectví o těchto věcech,
pokud by se někdy v budoucnosti projevila tendence připsat tato obvinění pouhé
„propagandě“.
Přesně to se dnes ve světě děje, vskrytu se jím šíří jed popíračů holocaustu.
Jak je možné, že se tento strašlivý příběh odehrál v moderní, civilizované
společnosti? Doktor Fredrick Abrams, ředitel Konzultační skupiny pro vědeckou
etiku v Coloradu, se těmito otázkami zabývá v předmluvě k této knize.
Jsou jedním z důvodů, proč jsem se ji rozhodla napsat, varovat veřejnost před
zaslepeností a nenávistí a zlem, zplozeným lhostejností.
------------------------------------------------------------------
Převzato, jen velmi mírně upraveno v několika slovech, z knihy Vivien Spitzové
"Ďáblovi doktoři". V originále vydáno v r. 2005, v ČR v r.2009. Knihu z
originálu přeložil Radim Klekner.
Výběr částí textů z knihy zde připravil Jan Hříbek dne 28.11.2010.
============================================
Z pamětního spisu Neurat´ha a Franka o germanizaci a vystěhování českého
národa.
1940.28.8.,Praha
Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a
lidí. K jejímu dosažení jsou dvě možnosti:
I. totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na nějaké území mimo říši a osídlení
uvolněného prostoru Němci
nebo
II. zůstane-li většina Čechů v Čechách a na Moravě, současné použití rozličných
metod sloužících germanizaci podle x letého plánu.
Takováto germanizace předpokládá:
1. přenárodnění rasově vhodných Čechů;
2. vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstvy inteligence,
příp. zavedení zvláštního zacházení (v orig. Sonderbehandlumg-tj. fyzické
zničení a vyhlazení) s těmito a se všemi rozvratnými živly;
3. nové osídlení takto uvolněného prostoru svěží německou krví.
ad I.
Úplné vysídlení 7,2 miliónů Čechů považuji za neproveditelné,
a) protože není k dispozici prostor, kde by mohli být znovu usídleni; (Po
napadení SSSR však bylo okamžitě uvažováno o vysídlení do oblastí Ledového moře
jak o tom svědčí další dokumenty sborníku.)
b) protože není dost německých lidí, kteří uvolněný prostor mohou ihned
zaplnit;
c) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce
citlivá země v srdci Evropy nesnese porušení své funkce a žádné vakuum;
d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní
sílu 7 miliónů Čechů;
e) protože otřesný účinek na ostatní jihovýchodní národy je pravděpodobně
nežádoucí.
ad II.
Germanizace může však být podle mého názoru dosaženo třemi zde uvedenými
možnostmi. Úspěšné asimilační pokusy minulých století, tím vzniklé a shora
popsané rasové vyrovnávání miliónů Čechů s Němci a přitažlivost nové říše
umožňují a činí pravděpodobným, že několik milionů Čechů by mohlo být opravdu
přenárodněno.
Oddělit tuto část Čechů schopnou přenárodnění od rasově méněcenných je úkolem
zvláštˇ pro to vytvořených vyšetřovacích komisí (případně v rámci veřejné
zdravotní služby).
Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování musíme
dojít nejprve k politické (duchovní) a potom k národní asimilaci českého národa,
aby se konečně dosáhlo skutečného přenárodnění.
______________________________________________
SÚA (dnes NA), 114/3/12, strojopis, kopie, něm.
Kopie ověřena vlastnoručním podpisem Giese. Z pamětního spisu, který má 13
stran, je uvedena část oddílu D, obsahující konkrétní návrhy na řešení „českého
problému“.
SS Obersturmbannführer dr. Robert Gies, ministerský rada úřadu německého
státního tajemníka K.H.Franka a jeho osobní referent.
==========================================
Stanovisko Heydricha k Neurathovu a Frankovu pamětnímu spisu o germanizaci a
vystěhování českého národa.
1940, 11. 9., Berlín
Dle pamětního spisu říšského protektora, ministra von Neuratha a státního
sekretáře SS Gruppenführera Franka je nutné zaujmout stanovisko k celému
problému v protektorátě a zvláště k otázce možnosti poněmčení určitých částí a k
státoprávnímu řešení protektorátu.
Úvodem je třeba konstatovat překvapující skutečnost, že SS Gruppenführer Frank,
který dosud propagoval vůči českému živlu radikální politiku zničení, přistupuje
náhle, i když v pozměněné formě, na stanovisko Neurathovo: dalekosáhlou, i když
ne úplnou asimilaci českého živlu.
Dle mého názoru jsou problémy tyto:
I.
Historický a národnostní vývoj českomoravského prostoru vedl bezesporu k silnému
promíšení germánské a slovanské krve. Předpokladem pro stanovení procenta
poněmčení schopných je tedy, stejně jako ve východním území a nově také v
Maďarsku, soupis obyvatel tohoto prostoru podle národnosti, čistě rasově viděno,
stanovení procenta obyvatelstva, které vůbec, nezávisle na jeho smýšlení,
přichází v úvahu k poněmčení.
II.
Ti, kdo byli pokusům podrobeni / s yperitem/ , museli zůstat stát s roztaženými pažemi. Po přibližně deseti hodinách, možná to bylo o něco déle, se jim na celém těle začaly objevovat puchýře. Povrch těla měli popálený všude, kde přišel do styku s výpary pokusné kapaliny. Někteří navíc oslepli. Bolest byla tak strašlivá, že člověk dokázal jen stěží vydržet v blízkosti obětí…….Tohoto mrtvého ale poslali na „pitvu“ do Ahnenerbe /Společnost pro výzkum a vzdělávání v oblasti dědictví předků, výzkumná stanice SS/. Jeho střeva, plíce a další orgány plyn úplně rozežral. Pak zemřelo během následujících několika dní dalších sedm lidí. Pokusy trvaly přibližně dva měsíce, dokud nebyli vězni schopni transportu. Poté byli posláni do jiného tábora. Následujícího dne, to znamená sedmého dne po experimentu, zemřelo dalších sedm pokusných osob.…
Nejtemnější zlo dvacátého století, plného násilí, mělo za následek masové
porušování základních lidských práv a důstojného života. Odhaleno bylo až po
druhé světové válce díky porážce nacistického Německa a vítězství Spojených
států, SSSR, Británie a Francie, dosaženého 8.května 1945. Základní lidská práva
byla v dějinách porušována v rámci mnoha civilizací-ať již civilizovaných či ne.
Německo ale představovalo moderní, civilizovanou společnost, která napochodovala rovnou do žumpy zla charakterizované masovou genocidou evropských Židů, sponzorovanou a plánovanou státem. V koncentračních a vyhlazovacích táborech bylo zlikvidováno šest milionů Židů přičemž tábory zhltly i pět milionů osob nežidovského původu. Jedná se o událost, která nemá v historii lidstva obdoby.
Zlo bylo postaveno na lavici obžalovaných během norimberských procesů s
válečnými zločinci a tehdy byly také obnaženy bezedné hlubiny, do nichž může
lidstvo zabřednout.
Adolf Hitler nebyl zločincem propadlým šílenství. Byl to duševně zcela zdravý
zločinec. Součástí lidstva je i šest milionů Židů a miliony osob nežidovské
národnosti patřících k jedenácti milionům obětí holocaustu. Člověk nedokáže
pořádně pochopit, co toto číslo znamená, dokud nespatří třeba kopii rozkazů z
vyhlazovacího tábora Treblinky v Polsku, na jejichž základě zde bylo každý den
zavražděno čtrnáct tisíc Židů.
"Každý tajemník, každý telegrafní operátor, jehož rukama prošly rozkazy k
deportaci o tom věděl. Každý, kdo byl zaměstnán na některém z tisíců úřednických
míst v rámci programu "konečného řešení", o tom věděl. Každý průvodčí, každý
dělník, jehož prací bylo nakládat muže a ženy do vagonů, o tom věděl, každý, kdo
byl zaměstnán, přesně věděl co je zapotřebí učinit, aby Říše náležitě
fungovala." (Ze hry "Vyšetřování v Osvětimi"-uvedeno v Berlíně po skončení
vojenského tribunálu.)
Lhostejnost vůči zlu jsou nedílnou součástí naší přítomnosti. Terorismus je na
postupu. "Ti kdo si nedokážou připomenout minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby
si ji zopakovali." Minulost se stala přítomností, neboť lidstvo zvolilo právě
druhou možnost, totiž nepřipomínat si dřívější události. Všechny národy musí být
schopny poučit se z lekcí minulosti, budovat humánnější svět plný svobody, míru
a spravedlnosti. A bez svobody jsou mír a spravedlnost nemyslitelné.
Nebyla jsem ani svědkem, ani obětí, byla jsem zato soudní zapisovatelkou
zaznamenávající všechna slova, která v Norimberku vyšla z úst svědků a obětí.
Myslela jsem na to hned ve chvíli, kdy jsem poprvé slyšela folkové trio Peter,
Paul and Mary zpívat píseň Boba Dylana „Blowin´ in the Wind“: „Jak dlouho může
člověk odvracet hlavu a dělat, že nic nevidí?“
Odpověď na tuto otázku dal slavný německý pastor tzv. vyznavačské církve
(Bekennende Kirche) Martin Niemöller. Řekl:
V Německu si nejdříve přišli pro komunisty a já se neozval, protože jsem
komunista nebyl. Pak si přišli pro Židy a já se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak si přišli pro odboráře a já se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak si
přišli pro katolíky a já se neozval, protože jsem protestant. Pak si přišli pro
mě a to už nezbyl nikdo, kdo by se mohl ozvat.
Dvacátého dubna 1945 napsal generál Dwight D.Eisenhower, nejvyšší velitel
spojeneckých sil v Evropě, v dopise náčelníkovi generálního štábu generálu Geogi
C. Marshallovi následující věty, v nichž popsal svou první návštěvu v pracovním
táboře Ohrdruf využívajícím otrockou práci, jednom z táborů, který osvobodila
americká armáda:
Věci, které jsem zde spatřil, se vymykají všem představám… Jednoznačné důkazy a
výpovědi svědků o strádáních, krutostech a bestialitě byly tak výmluvné, že se
mi z toho dělalo špatně od žaludku.
Do jedné místnosti, v níž ležely na jedné hromadě dvě či tři desítky nahých
mužů, kteří zemřeli hladem, George Patton raději ani nevstoupil. Prohlásil, že
kdyby tak učinil, pozvracel by se.
Navštívil jsem tábor úmyslně, abych mohl podat očité svědectví o těchto věcech,
pokud by se někdy v budoucnosti projevila tendence připsat tato obvinění pouhé
„propagandě“.
Přesně to se dnes ve světě děje, vskrytu se jím šíří jed popíračů holocaustu.
Jak je možné, že se tento strašlivý příběh odehrál v moderní, civilizované
společnosti? Doktor Fredrick Abrams, ředitel Konzultační skupiny pro vědeckou
etiku v Coloradu, se těmito otázkami zabývá v předmluvě k této knize.
Jsou jedním z důvodů, proč jsem se ji rozhodla napsat, varovat veřejnost před
zaslepeností a nenávistí a zlem, zplozeným lhostejností.
------------------------------------------------------------------
Převzato, jen velmi mírně upraveno v několika slovech, z knihy Vivien Spitzové
"Ďáblovi doktoři". V originále vydáno v r. 2005, v ČR v r.2009. Knihu z
originálu přeložil Radim Klekner.
Výběr částí textů z knihy zde připravil Jan Hříbek dne 28.11.2010.
============================================
Z pamětního spisu Neurat´ha a Franka o germanizaci a vystěhování českého
národa.
1940.28.8.,Praha
Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a
lidí. K jejímu dosažení jsou dvě možnosti:
I. totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na nějaké území mimo říši a osídlení
uvolněného prostoru Němci
nebo
II. zůstane-li většina Čechů v Čechách a na Moravě, současné použití rozličných
metod sloužících germanizaci podle x letého plánu.
Takováto germanizace předpokládá:
1. přenárodnění rasově vhodných Čechů;
2. vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstvy inteligence,
příp. zavedení zvláštního zacházení (v orig. Sonderbehandlumg-tj. fyzické
zničení a vyhlazení) s těmito a se všemi rozvratnými živly;
3. nové osídlení takto uvolněného prostoru svěží německou krví.
ad I.
Úplné vysídlení 7,2 miliónů Čechů považuji za neproveditelné,
a) protože není k dispozici prostor, kde by mohli být znovu usídleni; (Po
napadení SSSR však bylo okamžitě uvažováno o vysídlení do oblastí Ledového moře
jak o tom svědčí další dokumenty sborníku.)
b) protože není dost německých lidí, kteří uvolněný prostor mohou ihned
zaplnit;
c) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce
citlivá země v srdci Evropy nesnese porušení své funkce a žádné vakuum;
d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní
sílu 7 miliónů Čechů;
e) protože otřesný účinek na ostatní jihovýchodní národy je pravděpodobně
nežádoucí.
ad II.
Germanizace může však být podle mého názoru dosaženo třemi zde uvedenými
možnostmi. Úspěšné asimilační pokusy minulých století, tím vzniklé a shora
popsané rasové vyrovnávání miliónů Čechů s Němci a přitažlivost nové říše
umožňují a činí pravděpodobným, že několik milionů Čechů by mohlo být opravdu
přenárodněno.
Oddělit tuto část Čechů schopnou přenárodnění od rasově méněcenných je úkolem
zvláštˇ pro to vytvořených vyšetřovacích komisí (případně v rámci veřejné
zdravotní služby).
Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování musíme
dojít nejprve k politické (duchovní) a potom k národní asimilaci českého národa,
aby se konečně dosáhlo skutečného přenárodnění.
______________________________________________
SÚA (dnes NA), 114/3/12, strojopis, kopie, něm.
Kopie ověřena vlastnoručním podpisem Giese. Z pamětního spisu, který má 13
stran, je uvedena část oddílu D, obsahující konkrétní návrhy na řešení „českého
problému“.
SS Obersturmbannführer dr. Robert Gies, ministerský rada úřadu německého
státního tajemníka K.H.Franka a jeho osobní referent.
==========================================
Stanovisko Heydricha k Neurathovu a Frankovu pamětnímu spisu o germanizaci a
vystěhování českého národa.
1940, 11. 9., Berlín
Dle pamětního spisu říšského protektora, ministra von Neuratha a státního
sekretáře SS Gruppenführera Franka je nutné zaujmout stanovisko k celému
problému v protektorátě a zvláště k otázce možnosti poněmčení určitých částí a k
státoprávnímu řešení protektorátu.
Úvodem je třeba konstatovat překvapující skutečnost, že SS Gruppenführer Frank,
který dosud propagoval vůči českému živlu radikální politiku zničení, přistupuje
náhle, i když v pozměněné formě, na stanovisko Neurathovo: dalekosáhlou, i když
ne úplnou asimilaci českého živlu.
Dle mého názoru jsou problémy tyto:
I.
Historický a národnostní vývoj českomoravského prostoru vedl bezesporu k silnému
promíšení germánské a slovanské krve. Předpokladem pro stanovení procenta
poněmčení schopných je tedy, stejně jako ve východním území a nově také v
Maďarsku, soupis obyvatel tohoto prostoru podle národnosti, čistě rasově viděno,
stanovení procenta obyvatelstva, které vůbec, nezávisle na jeho smýšlení,
přichází v úvahu k poněmčení.
II.
Je-li toto procento zjištěno, je třeba vyřešit, podobně jako ve východních
oblastech, kde se má poněmčení provést. Také zde je třeba zkoumat, zda může být
ponechána dobře smýšlející část v bojovém území a tam poněmčena, zatímco část
obyvatel schopných poněmčení, rozptýlená na území staré říše a Němcům
nepřátelská, má být asimilována, a v případě, jestliže se dospělí sami brání,
pak násilím asimilovat jejich děti.
III.
Otázka, zda vytvořit zvláštní územní rezervát, zda rozdělit a připojit k
sousedním župám, zda rozdělit Čechy a Moravu, zda vytvořit jakýsi zvláštní
územní rezervát ze zbytku Čech atd., je podle mého názoru závislá na rozhodnutí
o onom procentu českého obyvatelstva, jež zůstane neschopné poněmčení.
Otázka: Kam s těmito zbývajícími Čechy? Ponecháme-li je v jakémsi zbylém
zvláštním území Čechy, pak nebude splněn cíl poněmčit tento prostor s konečnou
platností; zbýval by tedy cíl zprvu imaginární-evakuovat zbytek Čechů do tč.
Imaginárního gouvernementu.
IV.
Zatímco na otázky kladené ad III nelze zatím odpovědět, musíme si ujasnit, jak
se v dílčích otázkách přiblížíme ke stanovenému cíli.
I. Prvním úkolem je bezesporu okamžitě přistoupit k národnostnímu soupisu.
II. Dobré národní síly-na základě soupisu (Body I-IV Heydrichova stanoviska byly
dány k nahlédnutí K.H.Frankovi, Lammersovi, Bormannovi aj.)-by se potom mohly, v
rámci pracovního nasazení v říši, trvale usídlit v říši jako dělníci a
poněmčit.
III. S čistě českým zbytkem tohoto prostoru muselo by pak být ovšem chytře
nakládáno aby byl z hlediska populační politiky držen na uzdě.
V této souvislosti by bylo bezesporu organizačně a státoprávně prospěšné
vytvořit německý most na Moravě, aby byl přerušen slovanský most se Slovenskem.
Až do rozhodnutí o bodu III je ovšem nutné zachovat jakýsi druh protektorátu
nebo v případě, že by měl přestat existovat pojem ochrany a samostatného státu,
jakéhosi zvláštního rezervátu, dokud nebude možno celý prostor oprostit od
zbytku Čechů.
Je nesporné, že po vyřešení otázky, kam se zbytkem Čechů, bude rozdělení
českomoravského prostoru mezi německé župy s ním sousedící v zájmu splněných
cílů správnější a účelnější, protože potom podle směrnice říšského komisaře pro
upevnění německé národnosti jednotlivě řízené provádění osídlení a poněmčení
bude stát proti prostorově roztříštěnému a nikoli jednotě řízenému češství
(Myšleno rasově z hlediska nacistické pavědecké rasové teorie).
_____________________________________
SÚA (dnes NA), 114/3/12, strojopis, orig., něm.
Spis je vlastnoručně podepsán Heydrichem, který byl v té době šéfem nacistické
bezpečnostní služby.
Otázka zničení české národní existence se dostala až k projednání u Hitlera,
který zásadně rozhodl, že má být přistoupeno ke germanizaci prostoru Čech a
Moravy, jak o tom svědčí zpráva podaná dne 5. října 1940 Neurathovi, podepsaná
Ziemkem, v níž je výslovně uvedeno, že Hitlerovo rozhodnutí bylo vyvoláno na
základě pamětního spisu Neuratha a K. H. Franka.
oblastech, kde se má poněmčení provést. Také zde je třeba zkoumat, zda může být
ponechána dobře smýšlející část v bojovém území a tam poněmčena, zatímco část
obyvatel schopných poněmčení, rozptýlená na území staré říše a Němcům
nepřátelská, má být asimilována, a v případě, jestliže se dospělí sami brání,
pak násilím asimilovat jejich děti.
III.
Otázka, zda vytvořit zvláštní územní rezervát, zda rozdělit a připojit k
sousedním župám, zda rozdělit Čechy a Moravu, zda vytvořit jakýsi zvláštní
územní rezervát ze zbytku Čech atd., je podle mého názoru závislá na rozhodnutí
o onom procentu českého obyvatelstva, jež zůstane neschopné poněmčení.
Otázka: Kam s těmito zbývajícími Čechy? Ponecháme-li je v jakémsi zbylém
zvláštním území Čechy, pak nebude splněn cíl poněmčit tento prostor s konečnou
platností; zbýval by tedy cíl zprvu imaginární-evakuovat zbytek Čechů do tč.
Imaginárního gouvernementu.
IV.
Zatímco na otázky kladené ad III nelze zatím odpovědět, musíme si ujasnit, jak
se v dílčích otázkách přiblížíme ke stanovenému cíli.
I. Prvním úkolem je bezesporu okamžitě přistoupit k národnostnímu soupisu.
II. Dobré národní síly-na základě soupisu (Body I-IV Heydrichova stanoviska byly
dány k nahlédnutí K.H.Frankovi, Lammersovi, Bormannovi aj.)-by se potom mohly, v
rámci pracovního nasazení v říši, trvale usídlit v říši jako dělníci a
poněmčit.
III. S čistě českým zbytkem tohoto prostoru muselo by pak být ovšem chytře
nakládáno aby byl z hlediska populační politiky držen na uzdě.
V této souvislosti by bylo bezesporu organizačně a státoprávně prospěšné
vytvořit německý most na Moravě, aby byl přerušen slovanský most se Slovenskem.
Až do rozhodnutí o bodu III je ovšem nutné zachovat jakýsi druh protektorátu
nebo v případě, že by měl přestat existovat pojem ochrany a samostatného státu,
jakéhosi zvláštního rezervátu, dokud nebude možno celý prostor oprostit od
zbytku Čechů.
Je nesporné, že po vyřešení otázky, kam se zbytkem Čechů, bude rozdělení
českomoravského prostoru mezi německé župy s ním sousedící v zájmu splněných
cílů správnější a účelnější, protože potom podle směrnice říšského komisaře pro
upevnění německé národnosti jednotlivě řízené provádění osídlení a poněmčení
bude stát proti prostorově roztříštěnému a nikoli jednotě řízenému češství
(Myšleno rasově z hlediska nacistické pavědecké rasové teorie).
_____________________________________
SÚA (dnes NA), 114/3/12, strojopis, orig., něm.
Spis je vlastnoručně podepsán Heydrichem, který byl v té době šéfem nacistické
bezpečnostní služby.
Otázka zničení české národní existence se dostala až k projednání u Hitlera,
který zásadně rozhodl, že má být přistoupeno ke germanizaci prostoru Čech a
Moravy, jak o tom svědčí zpráva podaná dne 5. října 1940 Neurathovi, podepsaná
Ziemkem, v níž je výslovně uvedeno, že Hitlerovo rozhodnutí bylo vyvoláno na
základě pamětního spisu Neuratha a K. H. Franka.
_______________________________________
|
Jak hovořili Hitler a Heydrich o budoucím osudu Čechů
Z širšího textu Heydrichova projevu vyplývá zcela jednoznačně a nikoliv teoreticky úmysl likvidovat český národ. O tom již v létě 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto:
„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitsko-bolševický agitační blok.“
|
|
Z projevu Reinharda Tristiana Heydricha 4. února 1942 v „Německém sále“ Pražského hradu
Pánové,
konečné řešení s sebou musí přinést toto:
1. Že tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem Říše a nemůžeme strpět, to ukazuje vývoj německé historie, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však říci o konečném poněmčení tohoto prostoru něco jako: pokusíme se teď jen podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního.
Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé - jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu. Jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy.
U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde jinde v Říši a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.
Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.
To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít.
Originál :
Meine Herren,
die Endlösung wird folgendes mit sich bringen müssen:
1.) dass dieser Raum einmal endgültig deutsch besiedelt werden muss. Dieser Raum ist ein Herzstück des Reiches und wir können nie dulden, - das zeigt die Entwicklung der deutschen Geschichte - dass aus diesem Raum immer wieder die Dolchstösse gegen das Reich kommen. Zur endgültigen Eindeutschung dieses Raumes will ich nicht etwa sagen: Wir wollen nach alter Methode nun versuchen, dieses Tschechengesindel deutsch zu machen, sondern ganz nüchtern: das setzt schon bei den Dingen an, die heute bereits getarnt eingeleitet werden können. Um zu übersehen, was von diesen Menschen in diesem Raum eindeutschbar ist, muss ich eine Bestandsaufnahme machen in rassisch-völkischer Beziehung. D.h. also, ich muss durch die verschiedensten Methoden, mit den verschiedensten Hintertürchen die Gelegenheit haben, diese Gesamtbevölkerung einmal völkisch und rassisch abzutasten. Ob mit dem Röntgenslurmbann, durch Untersuchung einer Schule oder ob ich die Jugend bei der Bildung eines angeblichen Arbeitsdienstes rassisch überhole - ich muss ein Gesamtbild des Volkes haben und dann kann ich sagen, so und so sieht die Bevölkerung aus. Da gibt es folgende Menschen: Die einen sind gutrassing und gutgesinnt, das ist ganz einfach, die können wir eindeutschen. Dann haben wir die anderen, das sind die Gegenpole: schlechtrassig und schlechtgesinnt. Diese Menschen muss ich hinausbringen.
Im Osten ist viel Platz. Dann bleibt in der Mitte nun eine Mitlelschicht, die ich genau durchprüfen muss. Da sind in dieser Schicht schlechtrassig Gutgesinnte und gutrassig Schlechtgesinnte. Bei den schlechtrassig Gutgesinnten - wird man es wahrscheinlich so machen müssen, dass man sie irgendwo im Reich oder irgendwie einsetzt und nun dafür sorgt, dass sie keine Kinder mehr kriegen, weil man sie in diesem Raum nicht weiter entwickeln will. - Aber nicht vor den Kopf stossen! Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen. Dann bleiben übrig die gutrassig Schlechtgesinnten. Das sind die gefährlichsten, denn das ist die gutrassige Führerschicht. Wir müssen hier überlegen, was wir bei diesen machen. Bei einem Teil der gutrassig Schlechtgesinnten wird nur eines übrig bleiben, dass wir versuchen, sie im Reich in einer rein deutschen Umgebumg anzusiedeln, einzudeutschen und gesinnungsmässig zu erziehen oder, wenn das nicht geht, sie endgültig an die Wand zu stellen; denn aussiedeln kann ich sie nicht, weil sie drüben im Osten eine Führerschicht bilden würden, die sich gegen uns richtet.
Das sind die ganz klaren grundsätzlichen Gedanken, die wir uns als Leitlinie nehmen müssen. Und wann das geschieht, das ist eine Frage, die der Führer entscheiden muss. Aber die Planungen und das Rohmaterial zusammenzutragen, das sind Dinge, die wir schon einleiten künnen.
|
