Oběti? Přes 400 mrtvých a 2000 zraněných, z toho přibližně 280 mrtvých a 1300 zraněných z řad dělnictva. Tímto způsobem si svou takzvanou vlasteneckou frontou s konečnou platností znepřátelil dělníky. Sociální demokraté a národní socialisté, rovněž zakázaní, si nyní navzájem pomáhali….
Rakousko kolem roku 1926:
…..Marxisté jako první zorganizovali ozbrojenou občanskou obranu, a sice tzv. republikánský Schutzbund. Proti nim stála nadšenecká domobrana prince Starhemberga a domobrana majora Feyho. Oba tyto sbory-bohužel výhradně jednostranické-představovaly vlastně skupiny politického převratu. Ctižádost von Starhemberga a majora Feyho nebyla právě zanedbatelná. Vládu kancléře Dollfusse podporovali jedině proto, aby ho jednou sesadili. Starhemberg snil o tom, že se-díky podpoře Mussoliniho-stane regentem Rakouska, podobně jako se admirál Horthy stal regentem Maďarska. Brzy se však dočkal zklamání. Nakonec nalezl útěchu u filmové herečky Nory Gregorové, do níž se vášnivě zamiloval. Kancléř Schuschnigg, který měl podle mínění duceho vzezření „melancholického kostelníka“, toho využil, a v květnu 1936 ho vyřadil z politického boje…..
------------------------------------------
Období mezi lety 1934 až 1938 bylo tedy ve znamení jednoty vypovězených z marxistického i nacionálně socialistického tábora. Málokteří z přívrženců znovupřipojení k Německu však mohli předvídat neuvěřitelnou událost, která se začala odvíjet začátkem července 1934. Tehdy došlo k nacionálně socialistickému puči, během něhož kancléř Dollfuss přišel o život…..
Dne 11. července 1936 Dollfussův nástupce Kurt von Schuschningg oficiálně uznal, že „Rakousko je v podstatě německý stát“. Přesto však byl proti jeho sjednocení s Německem a zmobilizoval rakouskou policii k tomu, aby bezohledně potlačila všechny, kdo se vyjádřili, že takový názor nemají.
Kurt Alois Josef Johann von Schuschnigg se stal spojencem Mussoliniho, to však v konečném důsledku znamenalo destabilizaci vnitřních poměrů. Rakousko jako jeden z mála států podpořilo otevřeně invazi Itálie do Habeše (vedle Maďarska a Albánie). To si vysloužilo kritiku na mezinárodním poli. Člen Schuschniggova kabinetu, Starhemberg, vyzdvihnul „vítězství fašistického ducha nad barbarstvím a demokratickou nepoctivostí a pokrytectvím“. Důsledkem byla vnitrostátní krize a pád vlády. V čele nové vlády stál sice opět Schuschnigg, avšak členy vlády se již stali i rakouští nacisté.
---------------------------------
…..Vídeňští pučisté…… byli okamžitě zatčeni….Mnohým politicky činným nacionálním socialistům se podařilo uniknout do Německa. Někteří méně šťastní, jakož i marxisté, se setkali v koncentračních táborech, zřízených Dollfussem 23. září 1933 a později zvaných „administrativní internační tábory“. Dva z nich, Woellerdorf a Messendorf, nedaleko Štýrského Hradce, utkvěly obzvláště smutně ve vzpomínkách. Přes dvě stě spiklenců zde bylo postaveno před válečný soud a ihned odsouzeno. Šedesáti k smrti odsouzeným byl prezidentem republiky Miklasem trest zmírněn na doživotní nucenou prací, avšak sedm vůdčích nacionálních socialistů bylo popraveno oběšením.
Rozsah potlačení vzpoury „autoritativní a křesťanskou diktaturou“ vyšel najevo až v červenci 1936 v souvislosti s amnestií, kterou vyhlásil spolkový kancléř Schuschningg, nástupce Dolfusse: propuštěno na svobodu bylo tehdy 15 583 politických vězňů. Dva roky předtím šli odsouzenci na popravu. Cestou k šibenicím volali: „Ať žije Německo! Heil Hitler!“
-----------------------------------------------
….. Triumfální příjezd Hitlera do Vídně…… Nikdy jsem si nedokázal vysvětlit, odkud moji krajané vzali ty desítky tisíc vlajek s hákovým křížem. Z toho lze soudit, že každá rodina měla jednu nebo dvě takové vlajky tajně připraveny v očekávání „znásilnění Rakouska“. Překvapilo mne ještě mnoho dalších věcí, ale ty už upadly v zapomnění. Tak například kardinál Innitzer, vídeňský arcibiskup, se 10. března při Schuschninggově lidovém hlasování vyjádřil plamennými slovy: „Jako rakouští občané bojujeme za svobodné nezávislé Rakousko!“
O osm dní později, dne 18. března, vyslovil kardinál Innitzer, salcburský arcibiskup Hefter, klagenfurtský biskup Pawlikowski, štýrskohradecký biskup Gföllner a linecký biskup veřejně přesný opak, a sice:
„Jakožto Němci považujeme za svou povinnost vyslovit se ve prospěch německé říše.“
Řekli doslova:
„Z nejhlubšího přesvědčení a vlastního popudu vyjadřujeme tímto my, níže podepsaní biskupové rakouské církevní provincie, svůj postoj k historickým událostem v Německo-Rakousku: S radostí uznáváme, že nacionálně socialistické hnutí učinilo a činí nesmírně mnoho v oblasti národní a hospodářské výstavby, jakož i sociální politiky německé říše a národa, jmenovitě ve prospěch nejchudší vrstvy národa. Co nejupřímněji žehnáme jejímu působení v budoucnosti a budeme naše věřící v tomto smyslu upomínat.
Ku dni lidového hlasování je pro nás biskupy samozřejmou povinností hlásit se jakožto Němci k německé říši a očekáváme od všech věřících křesťanů, že si budou vědomi toho, co svému národu dluží.“
---------------------------------------
To, co bylo nazýváno „znásilněním Rakouska, začalo oné noci znamenitým pochodňovým průvodem ulicemi Vídně a před kancléřstvím. Lidé na náměstí Hrdinů plakali, smáli se a objímali se. Když se kolem 11. hodiny na balkoně prezidentského úřadu objevily prapory s hákovými kříži, nebyl nikdo k udržení-lidé byli jako v deliriu.
Zatímco jeho děti na náměstí volaly „Heil Hitler“, president Miklas tvrdošíjně hledal nástupce za odstoupivšího Schuschinigga. Sezss-Inquart se mu nezamlouval. Byl mu zprvu doporučen a nakonec vnucen Goringem, který potřeboval umístit své dva rakouské švagry“….
=================================================================
