Holocaust I.
(Převzato z internetu)
Tzv. konečné řešení židovské otázky
Ve stejné době, kdy Einsatzgruppen prováděly vyhlazovací činnost v Sovětském svazu a kdy se uskutečňovaly první pokusy s plynováním, došlo k přípravám na realizaci konečného řešení židovské otázky na vládní úrovni. A na základě devadesát minut trvající konference bylo rozhodnuto o vyhlazení jedenácti milionů Židů.
Konference ve Wannsee
Původně byla konference ve Wannsee plánována na 9. prosince 1941. Cílem tohoto setkání bylo rozhodnout, kdo má být považován za Žida a kdo nikoli, neboť mezi německými Židy deportovanými na Východ byli také veteráni z první světové války, poloviční Židé či Židé a Židovky s árijskou manželkou nebo manželem. Nepřesnost definic způsobovala problémy i na Východě, kde někteří nacističtí funkcionáři odmítali bez jednoznačného rozkazu vraždit asimilované německé Židy. K této schůzce nakonec nedošlo a konference byla odložena na 20. ledna 1942 z důvodů vyhlášení války Spojeným státům americkým dne 11. prosince 1941. Americký vstup do války přinesl i změnu programu konference, který reagoval na projev Adolfa Hitlera ta dne 12. prosince 1941, v němž Hitler hovořil o tom, že přišel čas přistoupit rázně k řešení židovské otázky a ti, kteří způsobili tento konflikt, který stál Německo tolik mrtvých, musí zaplatit vlastními životy.A ti, kteří nesli odpovědnost za tento konflikt, byli Židé. Výslovné přiznání k likvidaci evropských Židů se hledá velmi těžko. Jazyk, kterým je napsán protokol z konference ve Wannsee, nemluví výslovně o zabíjení a vyhlazování, ale tabulka, připravená statistiky SS, vymezující rozmístění židovské populace v Evropě a v SSSR, již obsahuje údaje dodané skupinami zvláštního nasazení, tedy důkaz o počátku vyhlazování na Východě. Údaje pro některé země tedy neodpovídají počtu původního obyvatelstva, například Estonsko je vedeno jako judenfrei a lotyšské židovské obyvatelstvo tvoří pouhých tři a půl tisíce osob, tedy zbytek Židů ponechaných v rižském ghettu po vražedných masakrech. Do jedenácti milionů Židů, kteří měli být vyhlazeni, byli započítáni i Židé v neokupované Francii, Anglii, Irsku, neutrálním Švédsku a Švýcarsku, ve Španělsku, Turecku, Maďarsku a dosud neobsazené části Sovětského svazu. Heydrich, který vzal řešení židovského problému na sebe na základě pověření Göringa, předestřel, že Židé budou vyvražděni a ti, kteří přežijí otrocké práce, budou zbaveni života nějakou radikálnější metodou, neboť právě oni jsou tím zárodkem znovuobnovení židovského rozmachu. Všichni účastníci konference, uvedení v protokolu, projevili iniciativu ve snaze dospět k co nejekonomičtějšímu a rychlému vyřešení problému „evakuací Židů na Východ“ a zajištění judenfrei Evropy. Za všechny jmenujme nejvýznamnější postavy, jakými byli Heydrich, Eichmann, Müller nebo Stuckart, kteří sami tuto schůzku, světu známou jako konference ve Wannsee, nazývali poradou státních tajemníků, neboť většina účastníků nepatřila k osobám s nejvyššími pravomocemi ve svém úřadě. Toho samého dne odpoledne Heydrich schválil udělení vyznamenání několika veteránům, kteří se účastnili masových poprav a dohlíželi na provoz plynových komor na východní frontě. Cesta k vyhlazování ve velkém měřítku byla otevřena.
Akce Reinhard Přípravy k vyhlazení Židů v Generálním gouvernementu ve skutečnosti začaly již měsíce před konferencí ve Wannsee. V Lublinu byla vytvořena zvláštní organizace, později pojmenovaná akce Reinhard, a jejím velitelem byl jmenován Odilo Globocnik, vedoucí SS a policie v Lublinu. Pod tímto krycím názvem bylo zplynováno víc než jeden a půl milionu Židů ve vyhlazovacích táborech Belzec, Sobibor a Treblinka. První odsun v rámci akce Reihard mířil z lublinského ghetta do tábora Belzec. Globocnik se v první řadě chtěl zbavit Židů přežívajících v jeho blízkosti. A vzhledem k malé vzdálenosti mezi oběma místy doprava proběhla bez problémů. Proč právě Lublin? Nejen pro svou vzdálenost od vyhlazovacího tábora, ale především pro kolonizační záměr potvrzený Himmlerem, který předpokládal vytvoření nejdříve německé čtvrti a poté germanizaci celého města. Nejdříve ale bylo nutné využít uvolněný prostor pro Židy z Německa, Protektorátu a Slovenska, kteří zde museli být zadrženi, než byli poslání do vyhlazovacího tábora. První deportace opustila Lublin 16. března 1942 a 17. března se rozeběhlo na plné obrátky vyhlazování v Belzecu. Do poloviny června 1942, kdy se transporty dočasně zastavily z důvodů stavby nových plynových komor, zde Němci vyvraždili 93 tisíc lidí. Velitelem tábora se stal Polizeihaptmann a SS Huptsturmführer Christian Wirth, který měl zkušenosti z programu eutanazie. Belzec pracoval do prosince 1942. Během své činnosti, celkem sedm měsíců, zde přišlo o svůj život 600 000 lidí, většinou Židů. Po ukončení deportací byly masové hroby otevřeny a do jara 1943 byla těla spalována. Vězni, kteří museli kremace provádět, byli po ukončení akce zavražděni v Sobiboru. Dne 17. března 1942 skutečně začala akce Reinhard, ale pro deportované vyhlazování začalo již ve vlacích smrti, v dobytčácích jedoucích několik dnů, v nichž byly oběti vtěsnány bez dostatku vzduchu, vody a jídla. Díky špatné organizaci docházelo k dlouhým hodinám čekání na trati, které znamenaly smrt pro mnohé z deportovaných. Ostatní čekala smrt v jednom ze tří táborů smrti. Jako druhý byl po zkušebních vraždách uveden v květnu 1942 do provozu Sobibor. První vlna vyhlazování trvala do konce července 1942 a stála život více než 90 tisíc Židů. Velitelem tábora byl od dubna 1942 Franz Stangl, který ve výstavbě tábora vystřídal Obersturmführera Richarda Thomallyho. Vraždění bylo přerušeno rekonstrukčními pracemi na železnici. Tábor po ukončení prací plnil svou funkci do února 1943, stejně jako Treblinka, neboť svůj úkol, vyhlazení Židů v Generálním gouvernementu splnily a Osvětim – Březinka zvýšila svou smrtící kapacitu. Sobibor právě v únoru 1943 navštívil Heinrich Himmler, aby na vlastní oči viděl celý vyhlazovací proces. Kremace obětí, které byly nařízeny, přerušila v říjnu 1943 vzpoura vězňů a přesto, že hromadný útěk přežilo jen několik desítek osob, pro nacisty se jednalo o silný otřes a tábor byl okamžitě zlikvidován. V Sobiboru nalezlo smrt 250 000 lidí nejen z Generálního gouvernementu, ale i z Německa, Nizozemí, Francie, Protektorátu a Slovenska. Treblinka započala svou smrtící misi v červenci 1942 a stala se „nejvýkonnějším“ táborem, celkový počet zavražděných se odhaduje na 870 000 obětí. Počet obětí ve všech vyhlazovacích táborech můžeme pouze odhadovat podle počtu transportů a informací o nich, neboť oběti nebyly registrovány, tetovány, ani jinak značeny. Nebylo to nutné, brzy je zabily životní podmínky nebo plyn. V táboře byly od počátku v provozu tři plynové komory, jejichž kapacita byla 300 až 500 lidí za hodinu, v září 1942 přibylo dalších deset komor, přičemž kapacita se zvýšila na 1000 až 2000 lidí za hodinu. První transporty přijížděly z varšavského ghetta a svůj život zde ztratilo celkem 738 000 Židů z Generálního gouvernementu. Transportní vlaky přijížděly na nádraží 4 kilometry vzdálené obce Treblinka, kde byly soupravy o 40 – 50 vagónech děleny na části po 20 vagónech a posílány do tábora. Zde šlo všechno rychle. Deportovaní byli vyhnáni z vagónů, rozděleni podle pohlaví a donuceni svléknout se do naha. Většinou byli do 15 minut zplynováni. Nejúčinnější zbraní byla rychlost a brutalita, která obětem nedovolila uvědomit si, co se děje, až do chvíle, kdy nebylo možné z utěsněné plynové komory uniknout. I zde musela být těla obětí exhumována, aby byla spálena a byly zahlazeny stopy. Treblinka byla prvním táborem akce Reinhard, v němž vypuklo povstání. Dne 2. srpna 1943 se pokusilo asi sedm set vězňů o zničení tábora a hromadný útěk, který byl pečlivě plánován od dubna 1943. Svůj život si vybojovalo pouze 70 z nich.
Koncentrační a vyhlazovací tábory Zakládání prvních koncentračních táborů v Německu spadá do třicátých let. Ale pojem „koncentrační tábor“ byl poprvé použit v souvislosti s búrskou válkou v letech 1899 – 1902, kdy Britové koncentrovali africké ženy a děti, z důvodů zabránění poskytování pomoci bojujícím Búrům. Z důvodů zanedbání péče v těchto táborech zemřelo 20 000 žen a dětí. Krátce po zrušení všech článků ústavy ze dne 28. února 1933, byly založeny koncentrační tábory Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen, netrvalo dlouho a vznikla další místa „nápravy“ politických vězňů, jakými byly Ravensbrück, Bergen – Belsen a po obsazení Rakouska Mauthausen, Gusen a mnohé další. Na počátku roku 1941, tedy v době, kdy se v koncentračních táborech nacházelo malé množství vězňů jiné než německé národnosti, Himmler rozdělil koncentrační tábory do tří stupňů. Do první kategorie náležely tábory, v nichž se nacházeli vězni v ochranné vazbě za velmi závažné trestné činy, ale jejich konečná náprava byla možná. Jednalo se o koncentrační tábory Dachau nebo Sachsenhausen, Auschwitz I. Do druhé kategorie náležely ty tábory, jejichž vězni spáchali velmi těžké činy, zasluhující trest, ale zlepšení a možnost převýchovy zde stále existovala. Do této kategorie spadaly tábory Buchenwald, Flossenbürg a Auschwitz II – Birkenau. Poslední kategorii tvořily ty tábory, v nichž byli drženi vězni dříve usvědčení ze svých těžkých zločinů, asociální a jen velmi těžce napravitelní. Sem spadal v roce 1941 pouze Mauthausen. Pokud bychom toto dělení aplikovali i na vyhlazovací tábory vytvořené na Východě, jednoznačně by náležely do třetí kategorie. Právní nástroj v podobě ochranné vazby původně umožňoval úřadům osobu zadržet bez soudního příkazu na 48 hodin, nacionální socialisté toto časové omezení zrušili. Tím byla vytvořena možnost kohokoli zatknout a poslat ho na neomezenou dobu do koncentračního tábora. V počátcích nacistického režimu byla ochranná vazba uvalována na odpůrce režimu, tzn. na komunisty, demokraty, sociální demokraty, sociální demokraty, odboráře, od roku 1936 přibyla kategorie škůdců lidu, do níž mohl patřit každý, kdo neodpovídal normě SS. První koncentrační tábor založený v březnu 1933, Dachau, se stal vzorem pro všechny ostatní tábory. Všechny se podle osvědčeného schématu dělily na úseky velitelství, politické oddělení, vedení tábora, ochranné vazby, správa a táborový lékař. První vyhlazovací tábor byl v prosinci 1941 otevřen v Chelmnu na bývalém polském území. Stejně jako v táborech akce Reinhard se zde k vraždění používalo výfukových plynů, tedy kysličníku uhelnatého. Zkušenosti s jeho užíváním pocházely z programu „eutanazie“, který probíhal v Německu od září 1939 do pozdního léta 1941 a vyžádal si životy více než 70 000 duševně a nevyléčitelně nemocných. K vykonání této akce byla zřízena organizace T4, podléhající Reichsleieterovi Philippu Bouhlerovi. Název se odvozoval od jejího sídla na Tiergartenstrasse 4 v Berlíně a mužem přímo odpovědným za provedení akce byl Viktor Brack. Akce musela být zastavena kvůli vnitřnímu tlaku v nacistickém Německu, ale vraždy „nevyléčitelně nemocných“ pokračovaly v centrech pro eutanazii i po tomto datu. Vzhledem k nespolehlivosti vraždění kysličníkem uhelnatým, kterou způsobovaly časté výpadky motorů, byli nacisté nuceni hledat jiný efektivnější způsob. Tímto způsobem se stalo používání cyklonu B v Osvětimi. V době, kdy velitel tábora Höss dlel na služební cestě, v září 1941, použil jeho zástupce Fritzsch k likvidaci ruských zajatců z vlastní iniciativy cyklon B, který přivodil okamžitou smrt. Od této chvíle se cyklonu B, původně určeného k hubení hmyzu v Osvětimi začalo užívat. Prvním koncentračním táborem pro politické vězně, vytvořeným severozápadně od Mnichova bylo Dachau. Během prvního roku existence, roku 1933, zde bylo vězněno 4800 odpůrců režimu, později k nim přibyli Romové, Svědci Jehovovi, homosexuálové a další skupiny nacistické ideologii nepohodlné. Židé, pokud se zde vůbec nacházeli, byli zde z důvodu své příslušnosti k některé z výše jmenovaných skupin, nikoli pro příslušnost k židovství. Počet vězněných Židů rychle stoupl po Křišťálové noci, mnozí z nich byli po několika týdnech či měsících propuštěni, často po souhlasu s emigrací z Německa. Dachau bylo centrem, v němž se příslušníci SS připravovali pro strážní službu v dalších koncentračních táborech a modelem, podle nějž byly zřizovány další tábory. Probíhaly zde lékařské pokusy na vězních, v roce 1942 bylo zřízeno nové krematorium s plynovou komorou, ale k systematickému vraždění jako na Východě zde nedocházelo. Vězni, kteří neprošli selekcí, protože byli označeni za příliš slabé nebo nemocné pro práci, byli posíláni do centra eutanazie v Hartheimu, blízko Linze. Dne 26. dubna 1945, když se přiblížili Americké ozbrojené síly, bylo v Dachau registrováno 67 665 vězňů v hlavním a vedlejších táborech. V tento den bylo 7000 vězňů, převážně Židů, vyhnáno na pochod smrti do Tegernsee, kde byli ti, kteří pochod bez vody a jídla vydrželi, na počátku května 1945 osvobozeni. Dachau bylo osvobozeno 29. dubna 1945. Prvním táborem vytvořeným na území obsazeného Rakouska byl Mauthausen. Důvody vedoucí k vybrání právě oblasti Horního Rakouska, konkrétně městečka Mauthausen, byly kamenolom patřící Vídni a skvělá dostupnost místa po železnici, po Dunaji i po pozemních komunikacích. Mauthausen úzce souvisel s politickým a hlavně ekonomickým směřováním SS, stal se administrativním centrem pro 48 vedlejších táborů ležících v Rakousku, v nichž vězni pracovali jako otroci pro německý zbrojní průmysl. Osoby vězněné v táboře procházely nejen z Rakouska a Německa, ale i z ostatních evropských a několika mimoevropských zemí. První transport v počtu 1030 vězňů do tábora dorazil 8. srpna 1938, jednalo se o osoby klasifikované jako asociální. Na jaře 1939 je následovali komunisté, několik stovek Romů a v září 1939 do tábora byli transportováni první Židé z Dachau, všichni za trest. Označení vězňů bylo prováděno barevnými nášivkami ve tvaru trojúhelníků. Červené nosili političtí vězni, zelené zločinci, homosexuálové růžové, Romové hnědé a Židé dva žluté tvořící Davidovu hvězdu. Národnost byla vyjádřena písmeny umístěnými v trojúhelnících. Pod trojúhelníkem bylo číslo každého vězně. V průběhu existence tábora zde bylo zaregistrováno 20 000 dětí, několik ve věku pouhých čtyř let. Většina z nich byla zavražděna v plynových komorách, nebo byla ubita k smrti. Do Mauthausenu bylo deportováno v období let 1942 – 1945 osm tisíc žen. Dne 24. října 1942 bylo v táboře zavražděno 133 českých žen, jako pomsta za atentát spáchaný na Heydricha. Během sedmi let provozu bylo v Mauthausenu vězněno nejméně 190 000 vězňů. Kolem 23 000 vězňů bylo z německy mluvících zemí, z dalších velkých skupin se jednalo o 40 000 – 50 000 Poláků, asi 40 000 Židů, asi 40 000 Sovětských občanů, 8 000 – 9 000 Italů a kolem 6 000 Čechů. K vraždění plynem v masovém měřítku v Mauthausenu sice nedocházelo, ale práce v lomu a životní podmínky vězňů byly tak kruté, že vedly k vysoké úmrtnosti. Mauthausen se svými pobočnými tábory byl osvobozen začátkem května 1945. Synonymem lidského utrpení se stala Osvětim (Auschwitz). Osvětim ale představovala jen největší vyhlazovací centrum ze všech. Vypráví jen část příběhu o šesti milionech zavražděných Židů. V ghettech okupovaného Polska zahynulo celých půl milionu lidí. Einsatzgruppen povraždily až dva miliony lidí, téměř dva miliony lidí ztratily život během akce Reinhard, svou část ďábelského díla vykonaly tábory Majdanek a Chelmno. Minimální odhad počtu lidí, kteří zemřeli v plynových komorách a na nucených pracích v Osvětimi, činí 1 100 000. Koncentrační tábor Osvětim byl vytvořen v květnu 1940 jako tábor pracovní. Jeho velitelem se 4. května 1940 stal Rudolf Höss, velitel ochranné vazby v koncentračním táboře Sachsenhausen. První skupina zakládající tábor byla tvořena třemi sty místními Židy a na žádost Hösse byla 20. května téhož roku přivezena skupina třiceti německých zločinců vězněných v Sachsenhausenu, aby vykonávali dozor nad ostatními vězni. Stali se z nich první kápové, známí svou krutostí, tvořící důležitou součást stroje smrti, kterým se Osvětim měla stát. Od června 1940 začaly proudit transporty polských politických vězňů. Oficiální název Osvětimi zní Auschwitz. Dějištěm průmyslového vraždění byla Osvětim - Brzezinka. Celý táborový komplex se koncem roku 1943 skládal z kmenového tábora Auschwitz I, koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz II (Osvětim - Brzezinka) a koncentračního tábora Buna - Monowitz (Auschwitz III) a 46 vedlejších táborů. V místopřísežném prohlášení Rudolf Höss uvedl, že v Osvětimi pracovali dva lékaři SS, kteří prohlíželi přijíždějící transporty vězňů. Transporty procházeli kolem jednoho z lékařů a ten rozhodoval o jejich dalším osudu. Ti, kteří se hodili na práci, byli posláni do tábora, ostatní okamžitě do likvidačního nařízení. Malé děti byly likvidovány bez výjimky, neboť nebyly schopné práce, stejně jako velmi staří lidé. Přestože tyto operace měly být prováděny tajně, z neustálého spalování lidských těl vznikal takový zápach, že všichni lidé v okolních obcích museli vědět, co se děje. První krematorium začalo pracovat v srpnu 1940 v kmenovém táboře. Od jara 1942 byli Židé zabíjeni v plynových komorách v Brzezince, ale protože zde nebyla vystavěna žádná krematoria, byla těla pohřbívána na polích vymezených k tomuto účelu. Později musela být těla vyzvednuta a spálena při zakrývání stop po těchto masových vraždách. V první polovině roku 1943 byla dokončena stavba čtyř velkých plynových komor spolu s krematoriem. Denně bylo možné zabít až 12 000 lidí. V listopadu byly transporty do Osvětimi zastaveny z důvodu postupující Rudé armády. Před evakuací tábora příslušníci SS vyhodili do povětří plynové komory a krematoria. V mrazivém počasí se osvětimští vězni museli vydat na pochod do západněji položených koncentračních táborů, na pochod smrti. Dne 27. ledna 1945 bylo při osvobození Rudou armádou nalezeno 7 000 vězňů, které zde nacisté ponechali svému osudu.
Holocaust/Definice pojmů Slovo „holocaust“ pochází z řečtiny a znamená zápalnou oběť. Poprvé tento termín vstoupil do obecného povědomí v sedmdesátých letech 20. století, kdy jej požili američtí dokumentaristé pro název seriálu o vyvražďování evropských Židů za 2. světové války v oblastech ovládaných nacisty. Termínu však jako úplně první použil nositel Nobelovy ceny míru pro rok 1968 Elie Wiesel. Postupně se tento pojem začal užívat i pro vyvražďování Romů, pro které existuje výraz speciální „porajmos“. Hebrejský výraz pro holocaust je „šoa“, jehož význam je katastrofa, zničení, zkáza, zlo, zmar. Sami nacisté pro vyhlazovaní židovského obyvatelstva používali termín „konečné řešení židovské otázky“, tj., „Endlösung den Judenfrage“. Holocaust je pro svou jedinečnost nutné odlišit od termínů etnická čistka a genocida. Termín „etnická čistka“ vstoupil do obecného povědomí veřejnosti v květnu 1992, v době první fáze bosenské války, kdy Srbové vyháněli muslimy z domovských území. Sami Srbové původně tento termín vytvořili na počátku osmdesátých let k vyjádření toho, jak s nimi nakládali kosovští Albánci. Jedná se o snahu odstranit cizí etnikum z oblastí, které si pronásledovatelé nárokují. Termín „genocida" vyjadřuje plánované vyvraždění určité etnické, náboženské nebo národní skupiny osob, nebo její části. Jejím cílem je tedy národy fyzicky zlikvidovat, vyhladit tuto skupinu osob. Podle Zygmunta Baumana rozdíly mezi genocidou a holocaustem spočívají ve spolupráci obětí s pachateli v rámci holocaustu. Cílem holocaustu byla naprostá likvidace skupiny, zatímco při genocidě je snahou zničit národ, kmen jako životaschopnou komunitu. Při genocidě dochází k zotročení národa, zbaveného elit a vůdců, holocaust požadoval praktické odstranění vybrané skupiny z životního prostředí německé rasy. Elity jsou při genocidě zničeny, aby zotročená skupina pozbyla životaschopnost jako národ, u holocaustu elity, v podobě Judenräte, provádějící po celou dobu administrativní vedení, sdílely osud ostatních Židů. Raul Hilberg charakterizoval jednotlivé etapy holocaustu jako definování (vymezení skupiny určené k likvidaci) a označení - vyvlastnění - deportace -koncentrace - fyzická likvidace. Nutnou podmínku tvořila izolace Židů, kteří v západní a střední Evropě byli asimilováni, prostřednictvím evidence, označení cestovních dokladů. Pomocí zákonů byla vytvořena situace „ghetta bez zdí", v němž byli Židé odděleni od zbylého obyvatelstva. Hilberg zastává názor, že osud evropských Židů byl zpečetěn v okamžiku, kdy první německý úředník napsal první pravidlo o vylučování Židů.Aby mohlo k holocaustu vůbec dojít, muselo se spojit několik faktorů, kterými jsou radikální antisemitismus nacistického typu, proměna tohoto antisemitismu v praktickou politiku mocného centralizovaného státu, ohromný, účinný byrokratický aparát, „výjimečný stav“, tj. zvláštní, válečná situace a pasivita a nezasahování ze strany obyvatelstva.
Antisemitismus a rasismus v nacistické ideologii Nacionální socialismus se objevil v Německu dvacátých let 20. století jako svébytná obdoba fašismu. Příčiny tohoto hnutí spatřujeme ve vojenské porážce v 1918, územních ztrátách, hospodářských potížích a neschopnosti nové vlády Výmarské republiky získat si důvěru voličů a zajistit právo a pořádek. Přestože nacionální socialismus sdílel mnohé s fašismem a odlišení těchto dvou politických směrů je těžké, existují rozdíly. Oba směry vycházejí z nacionalismu, oba staví proti demokracii „vládu pevné ruky“ a oba jsou rasistické. Rozdíl spočívá v tom, že fašismus stojí mnohem více na nacionalismu a zbožštění státu, zatímco v nacismu hraje mnohem větší roli rasová otázka a antisemitismus. Ideologie nacismu stavěla na představě o nadřazenosti německé arijské rasy nad ostatními národy. Nacisté čerpali z teorie rasového antisemitismu a vědeckého rasismu. Vědecký rasismus se formoval v průběhu 19. století a vycházel z osvícenské antropologie, která jako první používala materialistický výklad rasových rozdílů. Teoretiky tohoto směru byli francouzský diplomat Joseph Arthur comte de Gobineau (1816 - 1882), Robert Knox (1798 - 1862), který ve své knize Lidské rasy (1850) dokládal podřadnost židovské rasy a nadřazenost dvou árijských ras, saské a slovanské, čímž se významně odlišoval od ostatních teoretiků tohoto směru. Na Knoxe navázal James Hunt, který usiloval vytěsnění předsudků z vědy. Za tyto předsudky považoval teorii lidských práv a víru v lidskou rovnost. Významný moment pro rozvoj rasismu znamenal vznik sociálního darwinismu, který se snažil aplikovat myšlenku přirozeného výběru a přežití jen nejsilnějších živočišních druhů na společenský vývoj. Na těchto základech Houstoun Stewart Chamberlain (1855 - 1927), spisovatel biografií slavných německých osobností, založil svou teorii vyjadřující možnost očištění nadřazené krve od krve nižších ras, a to prostřednictvím přísné rasové hygieny jdoucí ruku v ruce s tvrdou rasovou politikou. Chamberlainovy myšlenky přímo ovlivnily Adolfa Hitlera. Antisemitismus můžeme z historického hlediska rozdělit na tři části, náboženský antisemitismus, rasový antisemitismus a tzv. nový antisemitismus vznikající po 2. světové válce. Pro nacistickou ideologii se stal klíčovým antisemitismus rasový vzniklý v 19. století a navazující na dobové rasové teorie. Odmítl antisemitismus náboženský s vírou, že Židé jsou samostatnou rasově oddělenou skupinou a přijetí křtu nic na této příslušnosti nemění. V souvislosti s touto formou antisemitismu se začaly objevovat první konspirační teorie, snažící se odhalit údajné židovské plány na ovládnutí světa s poukazem na enormní množství Židů v bankovnictví, žurnalistice a dalších povoláních „vhodných pro ovládnutí světa“. Tento antisemitismus se nejvíce projevil ve Třetí říši. Hitler Židy obvinil z mezinárodního spiknutí a rozpoutání první i druhé světové války, propagandisticky tak ospravedlňoval svou postup vůči lidem, kteří zjevně žádnou politickou ani vojenskou mocí nedisponovali. Rasové myšlení stálo v centru nacistického světonázoru, podle nějž byla německá rasa oprávněna k vládě nad ostatními národy. Nacisté přenesli teorii darwinismu na národy a tvrdili, že mezi jednotlivými národy, příp. rasami, probíhá neustálý boj na život a na smrt a Němci v tomto boji musí zvítězit. Adolf Hitler ve svém díle Mein Kampf osvětlil ideologii založenou na nadřazenosti německého národa a potřebě vybojovat pro něj životní prostor, Lebensraum, na Východě. Národ v představě nacistů představuje organismus, který musí být očištěn od všech parazitů, a nacisté byli těmi, kteří národ uzdraví jeho očištěním od všech rozkladných prvků. Těmito prvky, parazity a bakteriemi, byli v nacistickém pojetí společnosti právě Židé. Tímto nazírání na židovský národ došlo k jeho naprosté dehumanizaci v očích většiny Němců.
Důsledky Norimberských zákonů na obyvatelstvo Třetí říše
Norimberské zákony se nestaly vrcholným aktem vyčlenění Židů ze společnosti, jak mnozí židovští obyvatelé doufali. Naopak byly počátkem stále větší izolace obyvatel „židovské krve". Jediným obdobím, kdy ustaly útoky, bylo období olympijských her v roce 1936 v Berlíně, neboť Hitler chtěl světu dokázat, že mnohé zvěsti o perzekuci Židů, které opustily hranice Třetí říše, nejsou založeny na pravdě. Přesto, že mnozí z Židů, kteří neuvažovali o emigraci, doufali, že toto ovzduší svobody a rovnosti olympiády, bude počátkem nové politiky vůči nim, nestalo se tak. Vyvrcholením období následujícím po vydání Norimberských zákonů byla Křišťálová noc, pogrom středověkého rázu, který si Židé moderní společnosti nedokázali ani představit.
Pokračující perzekuce židovského obyvatelstva ve Třetí říši Přijetí Norimberských zákonů obyvatelstvem bylo různé. Porušování základních lidských práv všeobecně nikoho netrápilo a Německá tisková kancelář dokonce tvrdila, že tyto zákony respektují prohlášení Mezinárodního sionistického kongresu, že Židé jsou samostatný národ. Velkoryse přehlédla skutečnost, že většina německých Židů nebyla sionisty. Židé doufali, že Norimberské zákony vytvoří základ pro přijatelný vztah mezi německým a židovským národem. Pro mnohé z nich bylo však již toto dělení na židovský a německý národ velmi bolestivé, neboť mnozí z nich se cítili více Němci než Židy. A byli hrdí na to, že jsou Němci. Výnosy následující po vydání zákonů omezovaly snad veškeré oblasti plnohodnotného lidského života. Židé ztráceli možnost práce ve veřejných funkcích, v obchodu a ani jejich soukromý život nezůstal ušetřen. Nejvyšší soud v Německu v roce 1936 vzkřísil k životu dokonce středověký pojem civilní smrti a zpětně anuloval smlouvu mezi filmovou společností a židovským režisérem. Velmi bolestivou otázkou se stala smíšená manželství. V roce 1939 bylo v Německu přibližně 30 000 smíšených manželství. Snahou matrikářů bylo přesvědčit snoubence o nerozumnosti jejich počínání, a pokud na svém rozhodnutí trvali, docházelo k jejich zastrašování i během samotného obřadu. Je zajímavé, že pouze sedm procent smíšených manželství bylo rozvedeno během trvání nacismu. Narušeny byly i vztahy Židů s jejich árijskými přáteli, neboť pro mnohé z „neŽidů" znamenalo toto přátelství reálnou možnost ztráty zaměstnání pro sebe nebo kohokoli z jeho rodiny. Návštěvy restaurací, pobyty v hotelech se stávaly pro Židy zapovězenými. Zákazy a nařízení omezovaly každou sféru života. Spolu se ztrátou zaměstnání šly ruku v ruce propad společenského statusu a finanční problémy. Arizace majetku na sebe nedala dlouho čekat. Děti, dokud mohly navštěvovat školu, byly diskriminovány a uráženy. Přesto, že se našli Němci, kteří nezapomněli na své přátele, kteří se snažili pomoci v tíživé společenské situaci, přístup většiny ale nejlépe vystihuje slovo lhostejnost. Po obsazení Rakouska v březnu 1938 se všechna diskriminační opatření okamžitě začala uplatňovat i na rakouské Židy. Vídeň s komunitou čítající téměř 200 000 se stala vzorem vynucené emigrace Židů z Říše. Po zvlášť brutálním zastrašování donutily jednotky SA židovské obyvatele Vídně drhnout chodníky malými kartáčky za všeobecného posměchu přihlížejících. Ihned byly znárodněny židovské obchody a židovské domy byly rabovány. Od dubna 1938 museli Židé nahlásit veškerý majetek, jehož hodnota přesahovala 5000 říšských marek. Následovalo zavedení zvláštních průkazů, označení pasů písmenem„J", které prakticky znemožnilo emigraci, v říjnu 1938 došlo k vypovězení asi 17 tisíc polských Židů a v listopadu byl rozpoután pogrom zvaný Křišťálová noc.
Demokratický svět a jeho reakce na židovskou situaci ve Třetí říši
Židé prchající z Třetí říše se uchylovali zejména do sousedních zemí jako Francie, Nizozemí, Belgie, Švýcarsko. Vzhledem k tomu, že tyto země pociťovaly dopad hospodářské krize, nebyli v nich židovští uprchlíci příliš vítáni. Nepřinášeli si s sebou žádný majetek, ten jim byl zkonfiskován, stávali se tedy zátěží pro ekonomický systém. Cílové státy, do kterých Židé mířili, se začaly bránit pomocí imigračních kvót a politiky zavřených dveří. Přesto Německo opustilo během prvních šesti let nacistické nadvlády kolem 200 000 Židů a dalších 82 000 jich v roce 1938 emigrovalo z Rakouska. Největší skupina uprchlíků našla domov v USA, kolem 55 000 Židů emigrovalo do Brity spravované Palestiny, další odešli do Argentiny a Brazílie, Šanghaje, Austrálie, Jižní Afriky. Přes rozlohu těchto zemí nepřijaly tyto země nijak velké skupiny uprchlíků. Palestina představovala naději pro stále větší počet po roce 1933. Jiných možností emigrace velmi rychle ubývalo. Navíc emigraci do Palestiny podporovali i nacisté, kteří dokonce podepsali se sionistickými vůdci palestinských Židů dohodu o přesunu tzv. Ha'avaru. Tato dohoda umožňovala Židům vzít si s sebou část svého majetku ve formě německého zboží. Záplava protižidovských zákonů v roce 1938 vyvolala novou vlnu emigrací, na kterou prezident Spojených států Franklin D. Roosevelt zareagoval podnětem na svolání konference k vyřešení vážné situace německých a rakouských uprchlíků. Konference se uskutečnila ve francouzském Evianu v období 6. - 15. července 1938 a zúčastnili se jí zástupci třiceti dvou vlád. Každá ze zúčastněných zemí měla na uprchlíky, které přijme, vlastní specifické požadavky a hlavně měla své důvody, kvůli nimž nemohla přijmout žádné uprchlíky. Největším zklamáním byla neochota Spojených států a Velké Británie přijmout větší počet židovských uprchlíků. Ve chvíli, kdy Amerika jako pořádající země dala najevo svůj názor na tuto problematiku, bylo o výsledku konference rozhodnuto. Výsledek konference ukázal jen, že západní národy nebyly ochotny přijmout židovské uprchlíky, podniknout záchranné akce, kdyby byly židovské životy ohroženy a už vůbec nebyly připraveny kritizovat nacistickou antisemitskou legislativu. Dalším výsledkem bylo to, že ve chvíli, kdy Německo zjistilo, že své Židy nemá kam vypudit, že o ně nikdo nemá zájem, muselo začít hledat jiný způsob jejich odstranění.
Reakce na židovskou politiku Třetí říše v Polsku a Československu
Kromě zemí, které přijaly německé uprchlíky, ať odpůrce nacistického režimu nebo Židy, existovaly v Evropě země, které politiku Třetí říše podporovaly. Jednou z takových zemí bylo Polsko. Počet Poláků v roce 1931 tvořil stále pouze 65 procent a Židé, kteří tvořili čtvrtinu nebo třetinu velkých měst jako Varšava, Lodž, Lvov, Krakov a Lublin, byli podezřívání z neloajálnosti a lhostejnosti k polským národním zájmům. Pro střední vrstvu představovali nebezpečnou konkurenci v obchodu. Antisemitismus v katolickém Polsku byl ale jiný, nebyl tolik agresivní. Až s nástupem Hitlera k moci se situace změnila a politici se předháněli v restriktivních opatřeních proti Židům. Na konci třicátých let došlo k menším pogromům. Nejen v Polsku, ale i v Maďarsku, Slovensku a Itálii se stali ke konci třicátých let Židé druhořadými občany. Otázka Československa se v průběhu třicátých let vyvíjela. Po nástupu Hitlera k moci se z nás stala jedna ze zemí přijímající německé uprchlíky. Ovšem vztah centrální vlády a německé menšiny se stal profilujícím pro další období našeho státu. Vyřešení otázky reakce na vydání Norimberských zákonů následovalo po podpisu Mnichovské dohody. Předseda vlády Rudolf Beran přednesl 13. prosince 1938 programové prohlášení nové vlády, v němž mimo jiné řekl: „Budeme řešit také otázku židovskou. Poměr státu k těm Židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají pozitivní vztah k potřebám státu a jeho národu, nebude nepřátelský.“ Oficiálně skutečně nebyla vydána žádná zákonná opatření proti Židům, ale interní a administrativní cestou omezovala Beranova vláda jejich občanské postavení. Dne 27. ledna 1939 bylo vydáno nařízení o pobytu emigrantů a další nařízení o přezkoumání státního občanství osob, které jej nabyly za první republiky. Těmito nařízeními byli postiženi židovští imigranti.Následovalo usnesení o tom, že v činné státní službě nebudou ponecháni zaměstnanci židovského původu, ale židovský původ byl vykládán mírněji než v německých rasových zákonech. Za Žida byl pokládán pouze ten, jehož oba rodiče byli židovského náboženství nebo se hlásili k židovské národnosti. Státním úředníkům židovského původu bylo naznačeno, že by ve svém zájmu měli odejít. Po mnichovské zradě byl vládním nařízením z 11. listopadu 1938 zřízen při ministerstvu sociální péče Ústav pro péči o uprchlíky. Třetí obor tohoto ústavu měl na starosti péči o vystěhovalectví uprchlíků. Navzdory tomu, že vystěhovalectví podporovaly židovské organizace, počet nemajetných vystěhovalců byl malý. Bylo nutné uhradit cestu, poplatky a prokázat, že v zemi, kam se stěhuje, má dostatečnou částku pro zajištění života po příjezdu. Veškerá vystěhovalecká agenda byla od července 1939 soustředěna u Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) v Praze.
Perzekuce židovského obyvatelstva
Hitler stanovil cíl, jímž bylo zbavit se Židů a zajistit, aby území Říše bylo „judenfrei“. Nespecifikoval ale, jakým způsobem má být dosaženo tohoto cíle. Řešení problému nechal plně v kompetenci „odborníků“. První možností se stala emigrace. Ale vzhledem k tomu, že brzy nebylo kam emigrovat díky politice zemí, které mohly židovské uprchlíky přijmout, byla zavržena jako neúspěšná. Další možností se stala deportace mimo evropský kontinent. Jako cílová oblast byl zvolen ostrov Madagaskar. Již v roce 1937 oslovila polská vláda Francouze a Brity ohledně vyslání jednoho milionu polských Židů buď na tento ostrov, nebo do jižní Afriky. Tato možnost se stala vyhovující zejména po porážce Francie. Franz Rademacher, který měl na německém ministerstvu zahraničních věcí na starosti židovské záležitosti, vypracoval memorandum, v němž se počítalo s masovou deportací čtyř milionů Židů z Evropy a jejich přesídlením na Madagaskar. Toto velké ghetto mělo vstoupit ve známost jako Madagaskarský mandát. Přesto, že s tímto plánem projevili souhlas ministr zahraničních věcí von Ribbentrop, Heydrich a jeho byrokraté z SS, kteří měli nad celým projektem zajištěnu vládu, nebyl nikdy uskutečněn. Příčinou bylo, že se Německu nepodařilo porazit Velkou Británii a tudíž nezískalo kontrolu nad námořní dopravou v Atlantském oceánu. O jiné řešení se pokusili nacisté i v Protektorátu Čechy a Morava. V říjnu 1939 se uskutečnila první deportace židovských obyvatel v dějinách naší země, která nesla název „akce Nisko“. Deportovaní byli vybráni ze slezské oblasti, z Katowicka, Ostravska a Frýdecko – Místecka, a záběr byl rozšířen, zřejmě na Hitlerovo přání, i na Vídeň. Cílem byla bažinatá krajina v oblasti řeky San, ohraničená demarkační linií mezi německým a sovětským záborem Polska na řece Bugu a slovenskou hranicí. Po násilném a značně chaotickém sestavování transportů odjely z Ostravy tři skupiny, přičemž do Niska dojely jen první dvě s asi 1300 muži. Poté byly deportace Eichmannem zastaveny. Po naprostém fiasku celé akce, která měla připravit místo pro příjezd dalších deportovaných, byli někteří muži zastřeleni SS, sovětskými pohraničníky, ozbrojenými Poláky a Ukrajinci, někteří se utopili při pokusu přeplavat Bug. Pouhých 516 mužů bylo vráceno do Ostravy. Vzhledem k narůstajícímu počtu Židů pod německou jurisdikcí díky výbojům na západ a v roce 1941 i na východ, bylo nutné přizpůsobení plánu judenfrei Německa na judenfrei Evropu. Jednou možností se z pohledu nacistických „odborníků“ stala likvidace, tj. konečné řešení, jako racionální snaha o efektivnost a optimální plnění cíle. Naplnění Hitlerova přání se stalo stejně důležitým, jako snaha o vítězství ve válce a hlavní podíl na uskutečňování cíle judenfrei Evropy nesly organizace SS, SD a gestapo.
