Nacistické hnutí
(Převzato z internetu)
Nacistické hnutí a jeho nástup k moci Představitelkou nacistického hnutí se stala NSDAP, tj. Národně socialistická německá dělnická strana. Poměrně dlouhý název na „Nazi“, které vzniklo z originálního názvu Nationalsozialistische Deutche Arbeiter Partai a to z první slabiky slova National a druhé slabiky soZIalistische. Pojem „Nazi“ se pak stal symbolem fašismu v Německu a pomohl přilákat mnoho nových členů. Obsažení termínů nacionální a socialistická do názvu strany bylo prozíravé, neboť vyvolalo přísun nových členů levého i pravého zaměření. Nacisté měli nejenom své vlastní uniformy, ale i nový pozdrav a stranický symbol, znak tvaru hákového kříže v bílém kruhovém poli na červeném pozadí.
Název NSDAP nesla strana od chvíle, kdy so jejího vedení dostal Adolf Hitler, který se stal členem strany v září 1919 a pro své nesporné řečnické kvality byl brzy jmenován do výkonného výboru. Strana vznikla původně pod názvem Deutsche Arbeiter Partai, DAP, a byla založena v lednu 1919 Antonem Drexlerem. DAP vznikla z politické skupiny takzvaného Politického kroužku dělníků, který v roce 1918 v Mnichově vytvořil Karl Harree a Anton Drexler. Tato skupina se pravidelně scházela v místní pivnici a přes svůj název byla krajně pravicového a antisemitistického zaměření.
Adolf Hitler Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 na rakousko-německých hranicích ve městě Brannau na Innu. Jeho dětství nebylo jednoduché, matka jej slepě milovala, zatímco otec byl pedantský, přísný a rád sahal k tělesným trestům. Toto na mladém Adolfovi zanechalo hluboké následky, odtud s největší pravděpodobností pramenila jeho touha dominovat a ovládat, i jeho neschopnost navázat hlubší citové vztahy. Hitlerovu školní docházku nelze považovat za úspěšnou, proto po ukončení základní školy pokračoval na Realschule nikoli na gymnázium. Ale ani na této škole nepatřil mladý Hitler k premiantům a právě zde můžeme najít počátky jeho pozdější nenávisti k akademickému světu a jeho pohrdání vším intelektuálním. Jediné téma, které ho již ve škole zaujalo, bylo Německo a němectví. Sám Hitler ve svém díle Mein Kampf líčí, že kromě kreslení jej zaujal pouze dějepis. Roku 1907 Adolf Hitler odešel do Vídně, aby se zde pokusil o přijetí na Vídeňskou akademii krásných umění, které se stalo fiaskem. Rektor na malířské akademii mu sdělil, že jeho nadání není z oblasti umělecké, nýbrž z architektury, ale nedostatečná školní příprava mu znemožňovala přijetí na tento obor. Stal se tedy pomocným dělníkem a později bezvýznamným malířem. Ale Hitler shledává své zkušenosti z Vídně právě těmi, které vytvořily jeho světový názor, resp. Jeho vztah k židovství a k marxismu, ke dvěma základním bodům jeho pozdějšího programu. Naprostá nenávist k sociální demokracii a odpor k marxismu pramenily z vlastních zkušeností, kterých se mu dostalo jako pomocnému dělníkovi na stavbě. Hitler nechtěl vstoupit do odborové organizace a s ostatními dělníky nesouhlasil v popírání nacionalismu, tím se vyčlenil a stal se terčem teroru. Z těchto zážitků vykrystalizoval jeho názor, že odborové organizace jsou zneužívány sociální demokracií jako nástroj třídního boje a jejich původní cíl, služba sociálnímu pokroku, je překroucen.
Hitler dospěl k názoru, že musí zkoumat židovskou otázku, aby mohl proniknout do samotné podstaty zrůdnosti sociální demokracie. Když přišel do Vídně, viděl v antisemitismu něco zpátečnického, ale svým výzkumem židovství přetvořil tento svůj náhled. Řádky, které věnuje Hitler ve svém díle Židům, překypují odporem, který se jej zmocnil, když poznal jejich úlohu. Židé měli v té době velký podíl na uměleckém životě ve Vídni, ale ovládali Vídeň i po stránce politické, a to i stranu sociálnědemokratickou. Vinu za bídu dělnictva, za jeho odsouzení vlastního národa nese dle jeho názoru Židovstvo. Židovská nauka marxismu neuznává zásadu práva silnějšího a proti zásadě o hodnotě osobnosti staví sílu masy. A to je podle Hitlera proti zákonům přírody. Podle jiných autorů nelze spolehlivé informace o Hitlerově vídeňském antisemitismu doložit. Ve Vídni si mezi židovskými obchodníky našel přátele a jeho druhové z 1. světové války nepotvrzují, že by hlásal nějaké protižidovské názory. Třebaže Hitler sám tvrdí, jak jsem již výše uvedla, že jeho protižidovské postoje se zformovaly již ve Vídni, pravděpodobnější je, že jeho patologická nenávist vyvěrala spíše ze zkušeností, kterých se mu dostalo po 1. světové válce v Německu. V roce 1914 po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda vypukla v Evropě válka, která Adolfu Hitlerovi přinesla neocenitelné zkušenosti. Hitler sloužil jako spojka a kurýr u 16. bavorského záložního pěchotního pluku (známého jako Listův pluk), přesto, že mu nechyběla odvaha, jeho velitelé v něm nenalezli velitelské schopnosti a nedosáhl vyšší než desátnické hodnosti. Přesto během války silně vnímal neschopnost německé propagandy řádového vojáka nadchnout pro vítězství a naopak schopnost anglické a americké propagandy zpracovat svého vojáky tak dobře, že dovedla Spojence k vítězství. Hitler byl 2. prosince 1914 vyznamenán Železným křížem druhé třídy a i přes své rakouské občanství byl německým nacionalistou a každou poraženeckou poznámku nesl velmi nelibě. Roku 1916 byl zraněn britským granátem a převezen do vojenské nemocnice poblíž Berlína, kde byl šokován nízkou bojovou morálkou. Velmi se snažil co nejdříve vrátit zpět na frontu a již v březnu následujícího roku se vrací ke svému pluku. V roce 1918 byl vyznamenán Železným křížem první třídy, na něhož byl navržen svým nadřízeným poručíkem židovského původu Hugo Gutmannem. Měsíc před uzavřením příměří byl Hitler zasažen v zákopu yperitem a téměř přišel o zrak. Konec války jej zastihl v nemocnici v pomořanským Pessewalkách. Zde se také zrodilo jeho rozhodnutí stát se politikem, lidovým řečníkem a bojovat proti těm, kteří Německu způsobili zločin porážky. Po návratu z nemocnice do Mnichova se Adolf Hitler stal jedním z agentů, jejichž úkolem bylo účastnit se shromáždění různých politických stran a uskupení a podávat zprávy na vojenské velitelství o jejich politickém zaměření. V rámci svého úkolu se zúčastnil schůze DAP a brzy po své první návštěvě hostince Das alte Rosenband, kde měla strana svou klubovní místnost, se stal jejím členem. Strana mu byla blízká svým pravicovým a antisemitským zaměřením. V září 1919 obdržel členskou legitimaci s číslem 7, jak on sám uvádí ve svém díle. Existují však i jiné názory na jeho „číslo“ ve straně. „Roku 1940 napsal zakladatel DAP Anton Drexler Hitlerovi dopis, ve kterém mimo jiné píše:
„Nikdo neví lépe než Vy sám, můj Vůdce, že jste ve skutečnosti nikdy nebyl členem číslo 7. Byl jste, přinejlepším, sedmým členem výboru, alespoň v době, když jsem Vás požádal, abyste se stal naším zástupcem pro propagandu. Před několika lety jsem byl nucen si na tuto skutečnost stěžovat i na stranické schůzi. Uvedl jsem, že Vaše stranická legitimace podepsaná Shüsslerem byla zfalšována, neboť její původní členské číslo 555 bylo vymazáno a nahrazeno číslem 7…“
DAP, budoucí NSDAP, se začala pod vlivem Hitlerovy propagandy rychle rozrůstat a šířit ze své mnichovské základny. V únoru 1920 strana svolala první velkou akci, na níž Hitler v průběhu večera přečetl program DAP složený z 25 bodů: „Sjednocení všech Němců do jednoho Velkoněmecka na základě práva národů na sebeurčení (1); Zrušení mírových smluv z Versailles s St. Germain (2); „Občanem státu může být jen ten, kdo má německou krev, nehledě na konfesi. Národním soudruhem nemůže být žádný ŽID.“(4); Cizinecké zákonodárství pro nestátní občany (5); ti nesmějí vykonávat žádné veřejné úřady (6) a musí být v případš nedostatečné obživy pro celý národ vypovězeni (7); Navrácení válečné kořisti (12); Podíl na ziscích velkopodniků (14); Utvoření národní armády (22); „Vytvoření německých novin“, v nichž „všichni redaktoři a spolupracovníci… musí být národními soudruhy“ (23); Vytvoření silné ústřední moci (25).“ Na konci téhož roku koupila NSDAP, k přejmenování došlo několik dní před přečtením programu, nezávislé noviny Völkischer Beobachter pro šíření své propagandy. Sám Hitler se v lednu 1922 stal předsedou NSDAP a začal výchovu strany ve směru naprostého dobytí moci ve státě na základě vůdcovského principu. Bitky, které byly na politických schůzích vyvolávány opozičními provokatéry, si vyžádaly vytvoření úderných oddílů na ochranu stranických mluvčích. Tyto oddíly nesly název Sturmabteilung (SA) a jejich čele stál Ernst Röhm. SA vznikly jako pokračovatelé tělovýchovného a sportovního oddílu NSDAP.
Mnichovský pivnicový puč a jeho následky V roce 1923 NSDAP sílila a stále více dávala vědět o své existenci. V lednu 1923 se sešel první sjezd strany v Mnichově, na němž Adolf Hitler „celebroval“ první vysvěcení praporů a standart a ve svém projevu požádal, aby Versailleská mírová smlouva byla prohlášena za neplatnou. Během tohoto roku došlo k několika demonstracím síly strany, ať už se jednalo o narušení májových oslav socialistů, či o vystoupení Adolfa Hitlera v cirkusu Krone během 13. tělovýchovných slavností v Mnichově, které vyvrcholily ve dnech 8. a 9. listopadu neúspěšným pučem.
Adolf Hitler se spojil s Ludendorffem a pod ochranou SA vtrhl na shromáždění Vlasteneckého svatu, kde se jmenoval říšským kancléřem. Tato akce proběhla 8. listopadu 1923 v Měšťanském pivovaru v Mnichově a došlo zde i k provolání „národní revoluce“ a ustavení „národní vlády“. Nešlo zde jen o převzetí moci v Bavorsku, cílem bylo uchopení moci v celé říši. Hitler si toto shromáždění vybral záměrně, neboť se ho zúčastnil vůdce bavorské vlády Gustav Ritter von Kahr a měl zde vyhlásit nezávislost Bavorska, aspoň to Hitler předpokládal. Následujícího dne se měl konat národní pochod na Berlín pod vedením Ludendorffa, který se stal pouze extrémistickou demonstrací, která byla rozehnána, neboť Ludendorff propustil představitele bavorské moci hned po tom, co Hitler pivovar opustil. Von Kahrovi se podařilo zmobilizovat proti Hitlerovi policii a jednotky armády a výsledkem pochodu se stalo zatčení Ludendorffa, Hitlera a dalších účastníků demonstrace. Demonstrace se zúčastnili i Hermann Göring a Heinrich Himmler. Konflikt Bavorska s říší byl zažehnán dohodou ze dne 18. února 1924, kterou Bavorsko dostalo pravomoc soudit pučisty samo, navzdory tomu, že případ spadal do pravomoci soudů říšských. Jediným významnějším následkem, který vyzněl jako obrana republiky, byl zákaz NSDAP z 23. listopadu 1923. Proces s pučisty, který započal 24. února 1924, přinesl velmi mírné rozsudky vzhledem k trestnému činu velezrady, z něhož byli vůdci puče obžalováni. Hitler vzal veškerou zodpovědnost za přípravu i provedení puče na sebe a jeho chování před soudem z něj udělalo celoněmecky známého muže. Z jeho obhajoby se stala obžaloba republiky, během níž nebyl soudci vůbec přerušován. Předsedajícím soudcem byl Georg Neithardt, s nímž se už Hitler setkal v roce 1922, kdy byl souzen za výtržnictví. Tento soudce již tehdy vynesl nejmírnější možný rozsudek a dalo se předpokládat, že ani v tomto případě tomu nebude jinak, vzhledem k sympatiím, které k Hitlerovým názorům choval. Rozsudky, vynesené 1. dubna 1924, sympatie k pučistům jednoznačně vyjadřovaly. Ludendorff byl osvobozen, Röhm dostal tři měsíce a peněžitou pokutu ve výši 100 marek a Hitler a tři další pučisté byli sice odsouzeni k pěti letů vězení a pokutě 200 marek, ale po šesti měsících mohli být za dobré chování propuštěni, k čemuž také došlo. Je nutné podotknout, že trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, byl nejmírnějším trestem, který bylo možné za trestný čin velezrady udělit. Hitler nestrávil ve vězení mnoho času, již 20. prosince 1924 byl propuštěn na podmínku. Přesto, že se během svého uvěznění zřekl vedení zakázané NSDAP, nezahálel. Začal zde pracovat na svém díle „Čtyři a půl roku boje proti lži, tuposti a zbabělosti“, které je známo jako Mein Kampf. Název změnil Max Amann, pozdější prezident Říšské tiskové komory. V landsbergské věznici Adolf Hitler nadiktoval Rudolfu Hessovi pouze první svazek své knihy. Z let 1925 a 1926 pochází druhý svazek. Oba svazky vytvářejí dohromady celek sestavený přerušovaně a zlomkovitě, přesto je považován za ideologický základ politiky Třetí říše. Roku 1928 následovala „Druhá kniha“, o jejíž existenci se za Hitlerova života veřejnost nikdy nedozvěděla.
Uchopení moci Adolfem Hitlerem Nová cesta, kterou Adolf Hitler NSDAP, znovu založené 27. února 1925, vytyčil, už nevedla cestou násilného uchopení moci, nýbrž cestou naprosto legální, cestou politické soutěže a účasti ve volbách. Tato cesta dovedla Adolfa Hitlera k postu říšského kancléře, kterým se stal 30. ledna 1933. Od převzetí moci Adolfem Hitlerem v lednu 1933 až do porážky Německa ve druhé světové válce v květnu 1945 mluvíme o období Třetí říše. Název odkazoval k První říši, tj. středověké Svaté říši římské národa německého, jakož i k Druhé říši, kterou bylo Německé císařství z let 1871–1918. Další říše, čtvrtá, už následovat neměla, neboť Třetí říše měla přetrvat tisíc let.
Cesta k říšskému kancléřství Prvním celostátním průzkumem veřejného mínění se pro NSDAP staly volby v roce 1924. Ty květnové přinesly jeho straně, která kandidovala pod názvem Nacionálně socialistické osvobozenecké hnutí spolu s dalšími nacionály, 32 mandátů v Říšském sněmu. V prosincových se již projevil propad způsobený stabilizací hospodářské i zahraničně politické situace a zisk mandátů klesl na 14. Německá ekonomika se začala počátkem roku 1925 výrazně vzpamatovávat a tento stav se promítl do dalších osudů nacistické strany v negativním smyslu. Nižší střední třída, na jejíchž hlasech byl Hitler závislý v nejvyšší míře, měla z hospodářských výsledků výrazný prospěch. Nacisté se ve volbách v roce 1928 dostali na okraj veřejného zájmu a naprosto propadli, Zisk 2,6 procent hlasů znamenal pouhých 12 mandátů v Říšském sněmu. Změna nastala v roce 1929 po zhroucení burzy na Wall Street, které přineslo těžkou celosvětovou hospodářskou krizi. Již počátkem roku 1930, dávno předtím než účinky deprese naplno dopadly na Evropu, stoupla nezaměstnanost v Německu na 3,4 milionu občanů a volby v témže roce přinesly NSDAP 107 mandátů v Říšském sněmu, které znamenaly 18, 3 procenta hlasů. Počet nezaměstnaných zdaleka nebyl konečný. V lednu 1931 stoupl na 4,9 milionu a o rok později se vyšplhal na 6,1 milionů nezaměstnaných. Spolu s těmi, kdo pracovali na zkrácený úvazek, postihla hospodářská krize 9,6 milionu lidí s jejich rodinami, tj. polovinu národa. Zemské volby v letech 1931 a 1932 se staly odrazem ztráty důvěry občanů v demokratickou vládu a přinesly pravici nesmírné zisky. Ani Říšský sněm nezůstal ušetřen příklonu voličů k NSDAP. V říjnu 1931 vytvořila NSDAP spolu se Stahlhelmem (organizace sdružující německé vojáky z 1. světové války) a německými nacionály „harzburskou frontu“. Toto spojenectví nalezlo oporu i u představitelů těžkého zbrojařského průmyslu. Volby v roce 1932 přinesly díky tomuto spojenectví straně zisk 230 mandátů. Stejně jako narůstal počet mandátů, rostla i členská základna NSDAP, kterou koncem roku tvořilo půl druhého milionu členů. Přesto, že listopadové volby v témže roce přinesly nacistům „pouhých“ 196 mandátů v Říšském sněmu, čekání Adolfa Hitlera na post říšského kancléř již nemělo trvat dlouho. Po odmítnutí Hitlera vstoupit do vlády řízené jiným kancléřem a odstoupená generála von Schleichera nezbylo prezidentu Hindenburgovi jiné východisko, než ustanovení Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Navzdory tomu, že se Hitler dostal k moci v souladu s platnými demokratickými principy, nehodlal demokratický systém v Německu podporovat. Hitlerovým cílem bylo nahradit jej novým pořádkem Třetí říše.
Německo státem jedné politické strany Na počátku dvanáctiletého období, které nazýváme Třetí říší, se Adolf Hitler musel vypořádat se systémem demokracie, který mu svěřil do rukou moc, jenž mu umožnil jej zničit. V nově vzniklé koaliční vládě, označované jako vláda národní koncentrace, byli nacisté zastoupeni pouze třemi členy: Adolfem Hitlerem (říšský kancléř), Wilhelmem Frickem (ministr vnitra) a Hermannem Gӧringem (ministr bez portfeje), ale od samého začátku v ní získali rozhodující vliv, protože Hitler vyžadoval od nenacistických členů vlády naprostou poslušnost. Těmi byli právě zástupci německých konzervativních stran (např. Franz von Papen – vicekancléř a říšský komisař pro Prusko, Konstantin von Neurath – ministr zahraničních věcí, Frabz Seldte – ministr práce, Alfred Hugenberg – ministr hospodářství a výživy). Ačkoliv se nacisté dostali v Německu k moci legální cestou, nehodlali v žádném případě respektovat německou demokracii a jejich cílem bylo od samého počátku zničit existující demokratický systém Výmarské republiky. Hitler si uvědomoval, že cesta k otevřené diktatuře může vést pouze přes likvidaci parlamentu. K tomu, aby mohl vládnout bez parlamentu, potřeboval na základě článku 76 Výmarské ústavy dvoutřetinovou většinu v říšském sněmu. Nacisté však nebyli schopni tuto většinu získat, a proto usilovali o vypsání nových parlamentních voleb. Pomohl jim říšský prezident Paul von Hindenburg. Ten na základě článku 25 Výmarské ústavy rozpustil říšský sněm (s odůvodněním, že v něm není možné vytvořit práceschopnou většinu) a 4. února 1933 vydal podle článku 48 Výmarské ústavy tzv. nařízení o ochraně německého národa, zmocňující orgány policie k tomu, aby na základě vlastního uvážení zakazovaly politická shromáždění a demonstrace. Nacisté navíc také využili požáru říšského sněmu k tomu, aby říšského prezidenta přesvědčili podepsat tzv. nařízení o ochraně národa a státu (Verordnung Reichspräsidenten zum Schulz von Volk und Staat), které suspendovalo základní občanská a politická práva obsažená ve Výmarské ústavě (osobní svobodu, svobodu projevu, spolkové a shromažďovací právo, listovní, poštovní a telegrafní tajemství, domovní svobodu, ochranu vlastnictví). Ze založení požáru byli obviněni komunisté a v Německu proběhla rozsáhlá vlna zatýkání a omezování občanských a politických práv a svobod. Politická agitace ostatních politických stran byla prakticky znemožněna. Tato skutečnost se samozřejmě odrazila i ve výsledcích chystaných parlamentních volem (volby se konaly 5. března 1933), v nichž nacisté získali 44% hlasů a společně s německými nacionalisty (8%) vytvořili parlamentní většinu. Ani to však nestačilo k tomu, aby nacisté schválili zmocňovací zákon, k jehož přijetí vyžadovala Výmarská ústava dvoutřetinovou většinu. Nacisté proto prohlásili za neplatné poslanecké mandáty komunistické strany, a poté společně s německými nacionalisty (DNVP) a konzervativci ze strany Centrum, odhlasovali zmocňovací zákon, jenž převedl zákonodárnou pravomoc na říšskou vládu a vyřadil parlament z normotvorné činnosti. Od schválení zmocňovacího zákona neuplynul ani týden a k 1. dubnu 1933 byl nařízen bojkot židovských obchodů, který ještě proběhl nekrvavě. Ústřední spolek německých státních občanů židovské víry dva dny před bojkotem vyzvedával loajalitu Židů vůči Německu a stěžoval si, že jim nechtějí věřit v jejich zemi, pro kterou jich 12 tisíc padlo. Nový režim přinesl záplavu zákonů. Došlo ke zřízení prvních koncentračních táborů, bojkotu židovských obchodů, propuštění neárijských úředníků. Dělnictvo dostalo 1. května svůj svátek, aby již 2. května byly zakázány odbory a krátce na to založena Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta), povinná organizace zaměstnavatelů, dělníků a zaměstnanců. Květen přinesl veřejné pálení neněmeckých knih, ale také první zákon proti nezaměstnanosti. V červnu a v červenci došlo k upevnění pozice NSDAP. Zákonem bylo zakázáno vytváření nových politických stran a byly rozpuštěny strany již existující. Německo se tímto stává státem jedné strany a po smrti prezidenta von Hindenburga dne 2. srpna 1933 i oficiálně státem jednoho Führera (Vůdce).
Stuckartova koncepce ústavního systému nacistického Německa Zpravodaj pro ústavní otázky na říšském ministerstvu vnitra, státní tajemník dr. Stuckart, ve svém článku ze dne 29. ledna 1936 ve Völkischer Beobachter, charakterizoval ústavní zřízení nacistického státu následovně: „Při otázce, jakou ústavu má nějaký stát, nezáleží na ústavní listině, nýbrž na ústavní skutečnosti. Po převzetí moci se vůdce vzdal vědomě toho, aby dal Třetí říši ústavu psanou. Vycházeje z toho, že není rozhodující, jakou psanou ústavu má nějaký stát, nýbrž v jaké ústavě, tj. v jakém uspořádání vnitřní jednoty a pořádku stát existuje, dal vůdce průchod dalšímu organickému a legálnímu vývoji německého jednotného, vůdcovského a národního státu, jak to bylo přiměřené celkové situaci a časové potřebě. Tak má také Třetí říše již dnes novou ústavu – základní politické uspořádání německého národa v Třetí říši. Tato ústava není sice vyjádřena žádnou ústavní listinou, nýbrž řadou základních zákonů a především státoprávními základními názory nacionálního socialismu, které se staly základním právem zvykovým.
Základní státní zákony jsou: zákon o odstranění bídy národa a Říše (nazvaný zmocňovací zákon), zákon o zajištění jednoty strany a státu, zákon o znovuvybudování Říše, zákon o státních místodržících, zákon o nejvyšší hlavě Německé říše, branné zákony, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti, německé zřízení obecní a zákon o vlajkách.
Ústavní zásady, zčásti psané, zčásti nepsané, které veškerý život ovládají a utvářejí, jsou:
1) Nacionálně socialistický světový názor je světovým názorem, na němž se zakládá existence a tím organizace Německé říše. „Nacionálně socialistická idea má své organizační sídlo ve straně“ (Hitler).
2) Říše je právně uspořádaný a politicky zformovaný lid. Národ je obsahem a podstatou Říše. Je předmětem všeho řádu. Národ Bohem stvořený je tím, že zůstává a existuje, jediným účelem lidského jednání a všech státních zřízení.
3) Říše je stát socialistický – prospěch všech je nad prospěch jednotlivce. Co prospívá veškerému národu, je po právu, co mu škodí, je proti právu.
4) Říše je stát národní – krev a půda jsou stále obnovujícím životním pramenem německého lidu. Udržovat německou krev čistou a zdravou, je předpokladem německého národa a Říše. O osudu a budoucnosti Říše může spolurozhodovat jenom člověk německý nebo druhově příbuzný.
5) Říše je stát vůdcovský – základem Říše a jejího vedení je dobrovolná, důvěřující a věrná poslušnost vůdci.
6) Říše je stát jednotný – je už jenom jedna říšská státní moc a říšská svrchovanost, jsou jenom němečtí státní příslušníci a občané.
7) Říše je stát jedné strany – „strana reprezentuje politické svědomí, politická názor a politickou vůli národa“ (Hitler). Strana postavila stát do služeb nacionálně socialistického světového názoru. Straně náleží vytyčovat velké cíle ve všech oborech života a uvádět veřejný život v soulad s povinnostmi národními. Vůdce je strana a strana je vůdce. Strana je poslední instituce, která kontroluje a rozhoduje.
8) Straně náleží soustřeďovat ve své organizaci národní živly schopné politicky vést, pomáhat jim vpřed a postupovat je státu k jeho vedení a poslušenství. „Musí přitom trvat na zásadě, že všechny Němce je třeba, pokud se týče světového názoru, vychovat v národní socialisty, dále, aby se všichni Němci stali nejlepšími nacionálně socialistickými straníky a konečně, aby nejlepší straníci přejímali vedení státu“ (Hitler). Strana musí především německému státu dávat nejvyšší a obecné vedení.
9) Vůdce strany je vždy nejvyšší hlavou Říše a nejvyšším velitelem branné moci.
10) Strana a branná moc jsou dva od sebe neodlučitelné nosné sloupy národa a Říše. „Strana dává armádě národ a národ dává armádě vojáky, obě dohromady však tím dávají Německé říši jistotu vnitřního klidu a sílu k jeho uplatnění“ (Hitler). Tyto základní zásady ústavy našly už většinou vyjádření v státních základních zákonech, jež jsme shora vyjmenovali.“
Zmocňovací zákon
Zmocňovacím zákonem ze dne 24. března 1933, jenž se oficiálně označoval jako zákon o odstranění nouze národa a Říše (Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich), zmocnil říšský sněm říšskou vládu k přijímání říšských zákonů a k schvalování mezinárodních smluv s cizinou. Zákony přijaté říšskou vládou mohly dokonce odporovat ustanovením Výmarské ústavy. Tímto krokem říšský parlament a parlamenty ve všech ostatních německých zemích, stejně jako Výmarská ústava a a ústavy zemské, ztratily svůj smysl. Zákon prolomil zásadu dělby moci zákonodárné a výkonné, zakotvený ve Výmarské ústavě, což vedlo k zániku německého parlamentního systému a k nastolení diktatury. Zákonodárná moc přešla na vládu. Zmocňovací zákon byl původně schválen na dobu čtyř let. Po uplynutí této lhůty byla potom jeho platnost opakovaně prodlužována.
„Glajchšaltování“
Odstraňování zemské autonomie a vytváření centralizovaného státu, ve kterém byly říšské země jen střední instancí mezi ústřední říšskou správou a místní obecní správou, se realizovalo postupně. Novými právními předpisy (zejména zákonem o usměrnění zemí, zákonem o nové výstavbě Říše a zákony o místodržících) se staly z říšských zemí, které měli dříve svou vlastní zemskou svrchovanost v moci zákonodárné, výkonné a soudní, místní složky jednotné říšské správy. Zákonodárná pravomoc zemských sněmů přešla na říšskou vládu, výkonnou moc v říšských zemích vykonával místodržitel společně s vládou zemskou.
Zákon o znovuvybudování Říše Ve svém prvním kancléřském projevu v říšském sněmu na počátku února 1933 se Adolf Hitler zavázal, že zachová samostatnost říšských zemí, protože jsou „historickými úhelnými kameny německé říše“. Svůj slib však nedodržel. Nejprve zákonem o usměrnění zemí (Gleichschaltungsgesetz) z 31. března 1933 přenesl zákonodárnou moc, která doposud náležela zemským zastupitelstvům, na zemské vlády, a zemská zastupitelstva personálně znovu obsadil podle zastoupení v říšském sněmu. Posléze zákonem o nové výstavbě Říše z 30. ledna 1934 (das Gesetz über den Neuaufbau des Reiches) byla zlikvidována všechna zemská zastupitelstva v jednotlivých říšských zemích, svrchovaná práva říšských zemí byla transponována na Říši a zemské vlády podřízeny vládě říšské. V čl. 2 tohoto zákona bylo explicitně stanoveno, že „výsostná práva zemí přecházejí na Říši a zemské vlády podléhají vládě říšské“. Těmito kroky nacisté odňali říšským zemím charakter států a jednotlivé říšské země se staly pouhými říšskými správními obvody. Zemská správa krok za krokem na určitých úsecích úplně splynula se správou říšskou. Ze zemských úřadů se staly úřady říšské, přestala existovat a fungovat zemská samospráva. Německo, které bylo doposud spolkovým, tj. federativním státem, se změnilo ve stát plně centralizovaný. Samostatnost říšských zemí byla zcela odbourána. Říšská rada, která ve Výmarské ústavě zastupovala země v říšském zákonodárství a správě, ztratila odpadnutím zemské autonomie smysl a byla zrušena zákonem ze 14. února 1934.
Zákony o místodržících Právní postavení místodržitelů upravovaly dva zákony – zákon o místodržitelích ze 7. dubna 1933 a zákon o říšském místodržiteli (Reichsstatthaltergesetz) z 30. ledna 1935. Na základě prvního zákona o říšských místodržitelích došlo ke zřízení úřadů místodržitelů, jmenovaných formálně říšským prezidentem (de facto říšským kancléřem), kteří měli dbát o to, aby byly dodržovány politické směrnice určené říšským kancléřem.
Říšští místodržitelé převzali řadu zemských oprávnění, zejména jmenovali a odvolávali zemské vlády. Jejich činnost byla podrobena služebnímu dozoru říšského a pruského ministra vnitra. Výše zmiňovaným zákonem o nové výstavbě Říše se staly ze zemských vlád říšské úřady. Tyto zemské vlády byly podřízeny přímo příslušným říšským ministerstvům, ale říšští místodržitelé podle zákona ze 7. dubna 1933 těmto říšským ministerstvům nepodléhali a byli podrobeni pouze služebnímu dozoru říšského a pruského ministerstva vnitra. Důsledkem této právní úpravy byla dvojkolejnost v zemské správě, která byla odstraněna až druhým místodržitelským zákonem ze 30. ledna 1934. Tento zákon zejména podřídil místodržitele říšské vládě a jednotlivým říšským ministrům. Místodržitel se stal stálým zástupcem říšské vlády v zemi. Jeho úkolem bylo pečovat o to, aby byly v zemi prováděny politické směrnice stanovené vůdcem a říšským kancléřem, tzn., aby byly realizovány příkazy stanovené v Berlíně. Místodržitel prováděl neomezenou kontrolu nad veškerou zákonodárnou a výkonnou činností v zemi. Místodržitelé zastávali současně i funkce jiné, někteří místodržitelé byli zároveň župními vedoucími strany (gauleitery), všichni místodržitelé byli současně poslanci říšského sněmu, místodržitelé byli zpravidla i v čele zemských vlád nebo byli alespoň ministry zemských vlád. Místodržitele jmenoval a odvolával vůdce a říšský kancléř. Zemské vlády byly jmenovány na návrh místodržitele Hitlerem. V zákoně bylo dále stanoveno, že hranice správních oblastí místodržitelů nejsou konečné. Větší země měly zpravidla každá svého místodržícího. Menší země byly většinou spojeny pod jedním místodržitelem. V Prusku vykonával práva místodržitele vůdce a říšský kancléř, který pověřil výkonem práv pruského místodržitele ministerského předsedu H. Göringa.
Zákon o zajištění jednoty strany a státu Základními právními normami, které upravovaly vztah státu a strany, byly zákon o zajištění jednoty strany a státu z 1. prosince 1933 a prováděcí nařízení k tomuto zákonu z 29. března 1935. Podle těchto právních norem byla NSDAP korporací veřejného práva, výhradní nositelkou státní myšlenky, jež byla nerozlučně spojena se státem. NSDAP byla na státu nezávislá a nepodléhala kontrole ze strany státu. Hitler sám vymezil vztah strany a státu slovy: „Strana nepodléhá státu, ale vykonává rozhodující vliv ve státě. Stát nám neporoučí, ale my poroučíme státu. Stát nás nevytvořil, ale my si tvoříme svůj vlastní stát.“ NSDAP „vychovávala národ k národně socialistickému světovému názoru“ a určovala cíle státní politiky. V rámci těchto cílů stát vydával zákony a řídil státní správu. Spojení strany a státu bylo realizováno především personálními uniemi, kdy čelným funkcionářům strany byly vyhrazeny vedoucí funkce ve státním aparátu. Například Adolf Hitler byl šéfem NSDAP a zároveň zastával funkci hlavy státu, tj. byl nejvyšším představitelem státu, říšským kancléřem a vrchním velitelem ozbrojených sil, Rudolf Hess, zástupce vůdce NSDAP, byl z tohoto titulu členem říšské vlády, vůdce zahraniční organizace strany byl současně šéfem v zahraničním úřadě na ministerstvu zahraničních věcí, tiskový šéf strany byl také tiskovým šéfem říšské vlády.
Zákon o hlavě státu Zákon o hlavě státu (Gesetz über das Staatsoberhaupt des Deutschen Reichs) z 1. srpna 1934 spojil úřad říšského prezidenta s úřadem říšského kancléře. Říšský kancléř Adolf Hitler se po nabytí účinnosti tohoto zákona stal formálně i nejvyšším představitelem státu a vrchním velitelem ozbrojených sil. Hitler byl pro futuro titulován jako vůdce a říšský kancléř (Führer und Reichskanzler). V mezinárodním styku se používalo označení německý říšský kancléř (Deutsche Reichskanzler).
Moc zákonodárná/Sloučení moci zákonodárné a moci výkonné Zákonodárným orgánem Výmarské republiky byl říšský sněm, jehož poslanci na základě článku 68 Výmarské ústavy rozhodovali o říšských zákonech. Vydáním zmocňovacího zákona v březnu roku 1933 došlo k převedení zákonodárné pravomoci z říšského sněmu na říšskou vládu a parlament ztratil jakýkoliv význam. Říšský sněm byl sice zachován, ale o zákonech hlasoval pouze výjimečně, pokud mu byly zákony předloženy ke „schválení“ říšskou vládou. Hlasování mělo poté za účel pouze navenek manifestovat jednotu mezi vůdcem a říšským kancléřem a národem, jenž měl být reprezentován právě poslanci říšského sněmu. Přijetí předloženého zákona bylo zajištěno personálním složením říšského sněmu., neboť poslanci parlamentu byli členové NSDAP. Moc zákonodárná i výkonná byla nadále vykonávána vůdcem a říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. Hitlerovi byla při této činnosti nápomocna říšská vláda. Z říšské vlády, která byla za Výmarské republiky vrcholným kolegiálním orgánem moci výkonné, se stal pouze pomocný a poradní orgán vůdce a říšského kancléře, Podle Výmarské ústavy rozhodovala říšská vláda o záležitostech svěřených do její kompetence většinou hlasů (při rovnosti hlasů potom rozhodoval hlas předsedy, tj. říšského kancléře). Podle nové úpravy (tj. podle zmocňovacího zákona) nebylo ani nutní, aby se vláda na zákonu usnesla většinou hlasů. K přijetí zákona postačoval návrh rezortního ministra schválený Hitlerem. Také spolupodepisování zákonů příslušným rezortním ministrem ztratilo význam dřívější kontrasignace. Bylo pouze projevem toho, že příslušný rezortní ministr převzal odpovědnost za řádné provedení konkrétního zákona. Za vlády nacistů byl tedy vůdcovský princip realizován důsledně i do vztahu mezi vůdcem a říšským kancléřem a říšskou vládou. Říšská vláda nebyla nadále odpovědna za svoji činnost říšského sněmu, ale byla odpovědna výlučně Hitlerovi.
Výsledky legislativní činnosti
Je důležité si uvědomit, že v nacistickém Německu ústavně právní rozdíl mezi ústavním zákonem a obyčejným zákonem i mezi zákonem a nařízením zmizel, protože zmocňovacím zákonem byla zrušena dřívější dělba moci zákonodárné a výkonné, z níž tato odlišnost plynula. Bylo pouze předmětem legislativní techniky, zdali se určitá právní norma označovala jako zákon nebo nařízení a jen z legislativně technických důvodů se i nadále zachovával rozdíl mezi zákonem a nařízením. Zatímco zákon měl obsahovat všeobecné základní směrnice určité právní úpravy, nařízení mělo sloužit k detailnímu provedení směrnic obsažených v zákoně. Výše zmiňované právní předpisy, tj. zákony a nařízení, byly v Německu publikovány v říšském zákoníku. Říšský zákoník se dělil na dvě části. První část se označovala jako I. díl, druhá část jako druhý díl. V prvním díle se zveřejňovaly zákony a nařízení, resp. výnosy, ve druhém díle říšského zákoníku se publikovaly mezinárodní smlouvy.
Struktura říšské vlády/Říšská vláda (Reichsregierung) byla složena z říšského kancléře (Reichskanzler) a říšských ministrů (Reichsministers). V čele říšské vlády stál říšský kancléř Adolf Hitler, jenž byl současně nejvyšším představitelem státu a vrchním velitelem ozbrojených sil (Führer und Reichskanzler). Jemu byli podřízeni a plně odpovědni jednotliví ministři říšské vlády. Říšští ministři se dělili do tří skupin. První skupinu tvořili členové říšské vlády, kteří byli zároveň i pruskými ministry. Ve třicátých letech totiž v Německu došlo ke sloučení většiny pruských ministerstev s ministerstvy říšskými. Těmito ministry byli:
1) říšský ministr zemědělství
2) říšský ministr vnitra (Reichminister des Innern)
3) říšský ministr hospodářství (Reichswirtschaftsminister)
4) říšský ministr práce (Reichsarbeitsminister)
5) říšský ministr pro vědu, vzdělávání a lidovou výchovu (Reichsminister für Wissenschaft, Erziehung und Volksbildung),
6) říšský ministr pro církevní záležitosti,
7) říšský ministr dopravy (Reichsverkehrsminister).
Druhou skupinu říšských ministrů reprezentovali členové říšské vlády, kteří byli pouze říšskými ministry (nikoliv pruskými). Těmito ministry byli:
1) říšský ministr zahraničních věcí (Reichsminister des Auswertigen),
2) říšský ministr financí (Reichsminister der Finanzen),
3) říšský ministr spravedlnosti (Reichsjustizminister),
4) říšský ministr pošt (Reichspostminister),
5) říšský ministr pro lidovou osvětu a propagandu (Reichsminister für Volksaufklärung und Propaganda)
6) říšský ministr letectví (Reichsluftfahrtminister),
7) šéf vrchního velitelství branné moci, který byl oficiálně členem říšské vlády jako říšský ministr války,
8) říšský lesmistr, který měl též hodnost říšského ministra.
Členy říšské vlády byly posléze osoby jmenované říšskými ministry obdobně říšským kancléřem. Tyto osoby tvořily třetí skupinu říšských ministrů a byly jimi:
1) zástupce vůdce,
2) šéf říšské kanceláře,
3) říšský ministr pro právní záležitosti,
4) říšský ministr pro hospodářské záležitosti.
Sjednocení strany a státu Veškerá stranická i státní moc byla soustředěna v rukou jediné osoby – vůdce a říšského kancléře. Tato jednota strany a státu byla legálně vyjádřena v zákoně o hlavě státu ze dne 1. srpna 1934. Adolf Hitler byl současně nejvyšším představitelem státu, říšským kancléřem, vrchním velitelem ozbrojených sil a nejvyšším představitelem NSDAP. V jeho osobě došlo na nejvyšší úrovni ke spojení nejvyššího úřadu státního s nejvyšším úřadem stranickým.
Důležité postavení ve vztahu mezi stranou a státem zastával také zástupce vůdce (Stellvertreter des Führers). Zástupce vůdce jako nejvyšší představitel strany po Hitlerovi byl současně z tohoto titulu členem říšské vlády – říšským ministrem bez portfeje). Jeho ingerence do státních záležitostí byla značná, zejména při jmenování členů důležitých orgánů státu a v legislativním procesu. Například nový zákon o úřednictvu z 26. ledna 1937 zaručil zástupci vůdce přímou účast při jmenování říšských úředníků. Na vedoucí místa ve státní správě byli vybíráni právě vedoucí představitelé NSDAP a tímto způsobem docházelo fakticky k nacifikaci státního aparátu Německa. Například šéf propagandy ve straně byl zároveň říšským ministrem propagandy. Personálními uniemi byly také spojeny úřady místní správy s místními orgány strany. Například místodržitelé v jednotlivých zemích a vrchní prezidenti v Prusku byli většinou i župními vedoucími strany (gauleitery).
